Nemysli na mě

Napsala jsem mu jednou … že na něj myslím a že ho mám ráda a že to cítím ještě hlouběji …

Nemysli na mě, odepsal, nevaž se.

Vím, jak to myslel, vím. Přesto se mě ta slova dotkla i jinak.

Nemysli na mě – to je podobné jako když se řekne – běž pryč.

On jen nechce, abych se do něj nezamilovala. Už dřív mi psal, že ho smím mít ráda, ale že ho nesmím milovat.
Jsou to jen slova, pod kterými si každý může představit něco jiného.

Obávat se nemusí. Nedávám víc než mohu či smím. Mám ho ráda. Jako přítele a … ještě někoho.
Mám ho ráda hluboce. Miluji ho, miluji jeho – duši.
Miluji ho hluboce v tom našem zvláštním světě. Ve světě pro některé podivném, nepochopitelném, ale ve světě, kde vládne důvěra, úcta a upřímnost.

Nemyslet na někoho, to se občas zdá velice těžké, až téměř nemožné.

Jenomže mě spíš děsí, jak je to snadné. Jak je někdy snadné zaměřit svou mysl na něco jiného. Jak snadné je – odejít, jak snadné je – nechat odejít.

Proto jsem tu jeho větu – nemysli na mě – nechala odeznít.



P.S. Po jednom dnešním rozhovoru mě ještě k tomu napadá malý dovětek.

Já vím, opravdu vím, že se v tom našem světě můžu zcela oddat a věřit. Že i když se to zdá být jakousi hrou, tak vím, že jejím základem je především důvěra.
Je však smutné a dokonce dost zlé, když někdo hraje hru s pochybným cílem, a ví, že ten na druhé straně herního pole mu věří. Pak ta skutečná rána nakonec může být i dost zničující

A tak – hrajte férově.

Mám totiž vyzkoušeno, že boží mlýny melou a že vracejí s mnohokrát větší silou.

myos