Cestou necestou

Žijeme pro zítřek, žijeme pro svět kolem nás, žijeme
abychom uspokojily touhy těch, co nám dali život, žijeme pro našeho partnera, žijeme pro děti, žijeme protože nám nezbývá síla žít náš vlastní
život.. Žijeme a proplouváme životem tak jako když ryba pluje s proudem uprostřed dravé řeky, jen proto, že máme strach, aby nás nestrhl proud.

Obdivujeme ty,
kteří našli odvahu a sílu postavit se okolnostem, osudu, sama sobě, obdivujeme kohokoliv kdo má více odvahy než máme my. Naše vlastní sny už dávno vybledly stejně tak jako fotografie z našeho dětství. Fotografie,
které ztratily lesk i barvu, stejně tak jako vzpomínky na naše dětství kdy jsme ještě dokázaly snít a nic nám nebránilo věřit, že se naše sny jednou promění ve skutečnost.

V hloubi duše stále máme tu sílu, co vyvěrá na povrch stejně tak velkou jakou má pramen co si dere cestu ven mezi kameny a stromy uprostřed panenské přírody. A stačí jen málo, aby se ta síla v nás probudila..

Není to jednoduchá
cesta a je plná překážek, které se ani nedokážeme představit, ale tou největší
překážkou je naše pohodlnost, náš strach, vydat se na cestu do neznáma, jediné
co už teď vím, že to stoji za námahu. Stojí za námahu vzepřít se, a drát se dopředu za naším snem třeba i po kolenou.

Stojí za námahu žít a drát se proti proudu.