Evoluce strachu jednoho člověk

&n bsp; V jednom či dvou blocích tady jedna amatérka sama sebe označila za poseru a strašpytla. Jsem si sám pro sebe říkal, holka ty nevíš co je to strašpytel to já jo, ale tajím to, protože přeci velcí kluci se nebojí. Pak mi má slunečnice a přítelkyně popisovala, kterak překonávala strach při seskoku s padákem, jaký to byl adrenalin, jak se bála a přitom vůbec netuší, jak jsem se o ni bál já. Tak se mi to přemílalo v hlavě, až jsem si začal uvědomovat jaký je strach fenomén, stále se mluví o lásce. Láska prý má tisíce podob, ale to pak strach jich musí mít miliony, v každé lásce je minimálně špetka strachu, ale ne v každém strachu je minimálně špetka lásky. Kde se vůbec strach bere, kde jsem k němu přišel já? Vystál jsem si na něj frontu, zatímco ostatní stáli na rozum?

     &n bsp;      Jako malý,  jsem se bál všeho, cizích lidí, velkých psů, stínů v chodbě. Hrál jsem si s dřevěným mečem na štokrleti  na statečné rytíře kulatého stolu a  bál jsem se jít do sklepa pro brambory. Babička s dědou měli takový ten starý sklep, ne s hladkými,  štukovými  zdmi, ale takovými ze středověké mučírny samá bradavice, na jednom místě asi kdosi kdysi čistil štětec od červené barvy, ale v mých dětských očích to byla krev umučeného.  Bylo mi jasné, že do rytíře Lancelota mám daleko.

     &n bsp;      Jak šel čas rozvíjel se můj organismus, rozvíjel se můj rozum i strach jen odvahy mi asi nepřibylo.  Jen se možná změnila taktika strachu, už jsem se tolik nebál jít do sklepa. Zato je to doba kdy jsem se bál oslovit Radku, krásnou holku co oproti svým kamarádkám a mým spolužačkám již mohla nosit podprsenku a nebyla to zbytečnost. Měl jsem strach, že mne odmítne, dnes vím, jak to bylo pošetilé a hloupé, dodnes totiž nevím, jestli by mne odmítla. A ještě jeden strach z té doby mám v paměti  a nejen v paměti, mám napsáno v kartě u zubaře strohé „utekl“. To, když jsme na učňáku seděli v čekárně několik kluků a čekali na ošetření a psychicky neunesli zvuk ječící vrtačky, takže tenkrát z celé třídy byl ošetřen jen ten nebožák co zrovinka seděl v křesle, když jsme hrdinsky vyklízeli pozice.

     &n bsp;      Čas nezastavíš  a strach se tě drží jak klíště, dnes se nebojím jít do sklepa, k zubaři chodím pravidelně a náramně spolu vycházíme, krásnou Radku zavál čas a já se nikdy nedozvím co by kdyby, přesto mám strach, mám strach o své blízké své děti a své vnučky. Strach se vyvíjí stejně jako člověk, docela jsme si na sebe zvykly, už bych o něj nechtěl přijít. Díky němu si uvědomuju jak moc mám rád lidi o které mám strach.

     &n bsp;      Snad jen na konec, ti co se se strachem nesetkali v tmavém lese nebo ponurém sklepení, jsou možná odvážní a možná jen nemají fantazii a neumí si představit, jak kouzelný svět my poserové známe, když jsem šel bobříka odvahy (kdysi dávno) tak na té cestě půlkilometrové jsem potkal několik skřítků a skřetů, viděl tančící víly a uhýbal z cesty démonům, co viděl ten, kdo beze strachu celé prošel bez mrknutí oka, nic, je mi ho skoro líto.