Kometa. Astronomická pohádka

Byl jednou jeden asteroid, tmavej a popraskanej a kroužil si celkem daleko od Slunce mimo pozornost dalekohledů a sond. Jádro měl ještě docela teplé, ale jeho sopky pomalu vyhasínaly a v tomhle temném koutě vesmíru už skoro nevrhaly žádný stín. Tedy kromě chvil kdy jeho dráha potkala některou z planet. To se kochal jejich přitažlivostí a kulatostí, kroužením jejich měsíců a měsíčků, třpytem zdvižených sukének prstenců, odražené světlo trochu ohřálo vrásčitý povrch a některá z jeho sopek vyfoukla na pozdrav obláček. Pak zase přišly tmavé dny kdy se díval do černých dálek, snil nad vzdáleným chvějivým svitem stálic a nechal svým teplým jádrem probíhat vlnky, kterých by si nevšiml ani zkušený hvězdář. S tichou závistí sledoval prolétající roje meteoritů, rej vesmírných mláďátek která překotně spěhala na horkou schůzku se Sluncem...

A pak se jednou objevila Ona. Zatřpytila se jako nesmělé světélko z kouta Mléčné dráhy, tam kde předtím byl jen černý samet hlubin. Stěží si jí povšiml. Jenže další otočka a ona tam byla stále, o trochu jasnější. A znovu a znovu, zřetelně se blížila. Při každé otáčce zvědavě vysílal pohledy směrem odkud se nořila. Jak se blížila dosahu slunečních paprsků, zahlédl plavý ohon jejích vlasů. Nebylo pochyb, Ona je kometa, třpytivá, rychlá a vstřícná. Slapové síly v něm rozehrávaly vlnění horkého jádra, vlnky silnější než byl zvyklý. Teplota stoupala a vnitřní přetlak nutil sopky vypouštět nové a nové obláčky, větší a žhavé jako těšení na erupci žhnoucí lávy. Asteroid nedočkavě vyhlížel a znovu netrpělivě přepočítával bod kde by se jejich dráhy mohly protnout. Jak se blížila, byla čím dál krásnější a zářivější, její jádro bylo oblé a měkce tvarované slunečním větrem, prameny jejího vlasatého ohonu plály sluneční žlutí a rýsovaly stíny tyčících se sopek. Snil o žhavém setkání v tom vytouženém bodě, toužil splynout s ní v jedno horké těleso a zhoupnout se s ní na novou dráhu v přísluní.

Den za dnem byl žhavější a jeho sopky již chrlily proudy lávy jako v dobách, kdy byl vesmír ještě mladý, třásl se na okamžik kdy ve společném víru ozáří celou galaxii. ...Ten okamžik se blížil, vždyť už cítil její horko které pulzovalo i v jeho jádru, málem se halil do jejího blonďatého ohonu. Jenže i mnohem slovutnější astronomové udělají chybičku ve výpočtech. Ten okamžik skutečně přišel, sblížili se v náhlém žáru spalujícím staré usazeniny... dotkli se a škrtli o sebe svými výstupky. Rozlétl se vášnivý gejzír, skvostný ohňostroj jisker, nádherných třpytivých, barevných a pomalu ve zlatavých proudech dohasínal v prostoru. Byl opravdu skvostný, ale galaxie si ho sotva povšimla. Ona letěla dál, ještě ho jemně ometla závojem svého vlasatého ohonu který se Dopplerovým efektem zbarvil dooranžova a vzdalovala se na své dráze, snad k milujícímu Slunci. Oba si z toho setkání nesli nové krátery a on se opět nořil do obvyklého šera, výrony lávy ustaly, jádro pomalu chladlo a jícny vyhasínajících sopek smutně sledovaly, jak se vzdaluje se svým zářícím chvostem...

Vynoří se někdy za Sluncem v novém průletu, nebo zmizí navěky pohroužená do měkkých vln Mléčné dráhy? Vermír tiše krouží dál.