Pro Biancu...

Není to tak dávno co jsme se viděli. Seděla jsi s manželem u stolu a já si přisedl k ostatní partě co tam byla. Zapíjeli jsme potomka našeho kolegy a bavili se. Místy jsem Tě pozoroval,protože jsem cítil,že něco není dobře. Vlastně jsem to veděl,veděl jsem to už dlouhou dobu...
Seděla jsi a srkala svoje pití,občas jsi po mě střelila očkem a usmála ses. Znám Tvůj úsměv a znám Tvůj smích,ale tohle nebyl on. Bavila ses,ale ne tak docela... Pak jsem si Tě vzal k sobě a povídali jsme si. Viděl jsem Tvé ustarané oči,které jsi před ostatními maskovala téměř dokonale... Já to ale poznal. Vím co Tě trápí,vím proč. Probírali jsme to mnohokrát,vím jak se snažíš to řešit,ale docházejí Ti síly. Bohužel, když se snaží jen jedna strana,síly docházejí...

Vím,jak manžela miluješ,patříte k sobě. Vím i jak moc miluješ vašeho syna a vím,že je středobodem Tvého života. Jsem rád,že mu dáváš všechnu svou lásku,ale nechej si i pro svého muže... Jsi na něj naštvaná,hrozně moc. Vím... Snažíš se táhnout rodinu,když je pryč a on Ti nepomáhá,nebo ne tak,jak by jsi chtěla...To všechno jsem Ti četl v očích i beze slov...
Pak jsme spolu tančili a vybírali písničky v jukeboxu. Měli tam i tu Tvou milovanou. Znám ji. Vím,že je Tvoje milovaná. Dala jsi mi ruce kolem krku a hlavu na opřela o mé čelo. Držel jsem Tě kolem pasu a poslouchal,jak mi šeptáš ty slova písně... Přitisknul jsem Tě k sobě. Nebylo v tom ani nic tak erotického,jako spíše kamaradského... Prostě jsem chtěl,ať tíhu svých starostí alespoň na chvíli položíš na má ramena,aby jsi se mohla narovnat a odpočinout si. Cítil jsem jsem na svých tvářích,jak Ti stékají slzy a stále šeptáš slova té písně... Přitisknul jsem k sobě ještě těsněji. Skoro stejně jako kdysi,jako když jsme byli ještě milenci,bláznivě do sebe zamilovaní. Hladil jsem Tě po vlasech a otíral si slzy z tváří. Byla jsi zase jako moje malá holčička,jako před těmi čtrnácti lety. Jenže tehdy,jsme měli starosti jen telecí,jen jak se spolu někam zdejchout,aby nás nikdo neviděl...

Vzal jsem Tvé tváře do svých dlaní a dlouze Tě políbil na rty. Byl to polibek podpory a porozumění... Zase jsem Tě k sobě přitisknul a oba jsme mlčeli. Nebylo třeba žádných slov... Tolik jsem Tě chtěl vzít za ruku a odvézt Tě někam pryč. Třeba se jen tak projít,když jsme to jako milenci nemohli,nebo si jen tak sednout pod noční oblohu a povídat si jako kdysi. Kdysi jsme prokecali třeba celou noc. Seděli jsme v autě a drželi se za ruce. Tulili se a mazlili. Kolikrát jsi šla domů,až když už svítalo. Ty jsi musela přijít dříve,než bude máma vstávat do práce...
Oba víme,jak to máme. Oba známe své starosti. Oba známe své problémy. Jsem rád,že jsme zůstali velmi dobří přátelé,ikdyž se naše životy rozešly,každý svou cestou...

Vzala sis lásku svého života,miluješ ho... Miluješ Vašeho syna... Je to těžké,ale bojuj. Bojuj za Vaši rodinu a nevzdávej to. Budu stát u Tebe... Prožili jsme toho spolu příliš,než abych Tě nechal to vzdát...

No tak Bianco,seber se... Prohrála jsi bitvu,ale ne válku...
Věřím Ti,že to dokážeš...

Fred