Prokletá

Jsou dny, kdy si
říkám že slunce svítí jenom pro mě a já
se rozzářím jak polárka na noční obloze. Stejně tak jako polárka mizí našemu zraku s ranním rozbřeskem tak mizí záře v mých očích s každým zklamáním. Už nechci zářit, a pak pohasnout.

Je snad zločin,
že toužím po někom, kdo mě dokáže pochopit… a bude mě mít rád, bude mě milovat,
takovou která na první pohled zdá se být mužem, ale celou duší je žena. Jsem sama, opuštěná všemi i Bohem. Prázdnotou zcela pohlcena …všichni mě
nenávidí. Narodila jsem se jen proto, abych byla zrazena, aby mě všichni přehlíželi jednou, po druhé, po třetí, stále dokola. Každý večer ulehám sklíčeně
a opuštěně, dřív než spatříš první sluneční paprsky, se musím rozloučit; odejít.
To je mé prokletí, slzy se derou ven a padají z mých očí jako vodopád a nic už
je nedokáže zastavit.

Necítím nic jen bolest… Jsem jako svíčka, která nešťastně plápolá ve větru. Raději sama zhasnu to světlo, než aby ho sfoukl vítr. Raději sama utiším tu bolest dříve, než budu znovu zrazena.