Kamarád

I kdyby mi snad tisíckrát řekl: „Sluší ti to.“ Sklopím oči a řeknu: „Kdo naučil Tě tak krásně lhát?“

Zeptal se mě "Co se Ti stalo, že se tak smutně díváš?" Já mu s třesoucím se hlasem odpoveděla „Nedívám se smutně, já smutná jsem.“ "Proč jsi smutná" pokračoval,

odpověděla jsem mu „Protože se bojím…“

otočil se ke mě, podíval se mi do očí vzal mě jemně za ruku a pronesl "A když Tě chytím za ruku, pořád se bojíš?"

uhla jsem pohledem a sotva slyšitelně zašeptala „Teď ještě víc… že mě pustíš.“

Nejbolestivější je vedle něho sedět… Jen se ho tak letmo dotýkat…Cítit jeho ruce na mé šíji.... Cítit jeho objetí ....Probouzet se vedle něj ... a když jsem sama plakat pro něj po nocích a vědět, že ho nikdy nemůžu mít.

To nejdůležitější není to, že já chci jeho, ale to, že chci, aby on chtěl mě. A i když vím, že se to nikdy nestane.. protože oba máme svůj život a nehledáme nic víc než přátelství i tak nad tím musím přemýšlet..Je zbytečné a hloupé zamilovat se do někoho, o kom víme, že nás nikdy milovat nebude. Vysvětlete to prosím mému srdci.

Jednou mi někdo řekl, že se nemám ohlížet na druhé a že můžu mít určitě všechno, co chci… Nejraději bych se otočila a ukázala na něj...i když vím, že je to zbytečné....Nemám nic, protože to co bych chtěla mít mi nikdy patřit nebude…