Ráno nebo večer?

Stalo se lp ve středu večer.

Probudila jsem se. Slunce bylo vysoko a obloha jasně modrá.
Přemýšlela jsem, co je za den. Často takhle ráno přemýšlím,
abych věděla, zda mám vstát a jít do práce, nebo zůstat ležet s úvahami, co vařit k sobotnímu obědu.

Najednou jde kolem moje dvanáctiletá dcera. Překvapuje mě, že o prázdninách je tak brzo vzhůru.

Co je za den? Ptám se rozespale.

Středa, odpoví stručně.

Přemýšlím, jestli má pravdu, a něco mi tu nehraje. Vstanu a jdu se podívat do kuchyně na hodiny. Ukazují půl sedmé, to v pohodě stihnu autobus. Vůbec mě v tu chvíli nenapadne, že tyhle hodiny mají svůj vlastní čas. Donedávna šly o deset minut napřed a poslední týden o třicet později.

Jsem přesvědčena, že je čtvrtek, a že musím jít do práce.
Zahlédnu dřez plný nádobí. Taky si uvědomím, že jsem večer nevařila na dnešek oběd. Na chvíli mě to zviklá a napadne mě,
že je možná sobota … ale ne, určitě je čtvrtek.

Dcera se vrací do kuchyně.

Co je za den? Ptám se jí znova.

No středa, odpoví.

Nevěřím. Určitě si ze mně dělá legraci.

Čtvrtek, ne? Povídám jí.

Ne, středa. Hádá se se mnou.

Do oka mi padne mobil. Vezmu ho do ruky a chci zjistit přesný
čas. Tupě na něj zírám. Asi je rozbitý.

Ten mobil ukazuje nějakej divnej čas, říkám dceři.

Proč? Ptá se.

Hele, je ráno a na něm je 19.20.

Dcera na mě kouká trochu vyjeveně, ale začíná se bavit.

Proč by ukazoval divně, je večer.

Pořád mám za to, že si ze mně utahuje. Určitě je ráno.
Podívám se znovu na mobil a všimnu si i data, které říká, že je 22. 7. a dnešní den, středa, ještě neskončil.

Ještě se natáhnu, děsně mě bolí hlava.

Podívám se na můj sitcomový večerníček a z postele mě
vyžene hlad. Ohřívám si guláš s knedlíky. Pak umeju nádobí,
upeču perník, uvařím čočkovou polívku, vyrobím z husté
třešňové šťávy marmeládu a připravím věci na druhý den.
Jdu se osprchovat, oznamuji muži v posteli, který
“vyhrožuje” velkou š. Vrátím se zabalená v ručníku a muž
spí. Dívám se na jeho nahé tělo a … nevím … nechat ho spát?
Sundat ručník a přitulit se?

Pak přemýšlím, zda ještě něco dělat nebo jít na kutě.

Pokusím se usnout … zítra bude – snad – čtvrtek.