Chlapi v hospodě maj´ mnoho
řečí.

Možná ještě dřív než usednou na
židle a rozhodí tácky na stůl. Znaleckým okem si prohlížejí
servírku v krátké těsné sukni a s hlubokým výstřihem,
šibalsky mrknou, mlsně si pohladí neexistující knír.

Jak já bych jí to udělal, to by koukala, zamručí Boban a všichni se šklebí a pokyvují
hlavami, protože oni taky. Trumfují se ve svých sexpočinech, umu a výdrži, a stěžují si na věčně nespokojené a chladné ženy.

Při šestém pivu Boban říká, jak to dnes večer ženě udělá. Všichni se šklebí a zvedají
půllitry. Cink. Na Bobana.

V kuchyni Boban zhltne večeři,
na záchodě nechá počůrané prkýnko, koupelnu mine, v obýváku rozhodí špinavé svršky a v ložnici se svalí do peřin.

Kdepak tě mám, zahlaholí na
ženu.

Jak dobře zná tenhle scénář.

Kolik roků marně touží po hlazení,
svádění, něžnostech, vzrušování, předehrách …

Kolikrát s ním o tom mluvila …

Kolikrát sama začínala hru o svádění
…

Několik cviků, několik pohybů,
vzdechy a funění.

Pár vteřin slávy na vrcholu pařezu.

Skulí se vedle ní a těžce oddychuje.

Jenom on. A ona? Už to vzdala.

Tak co, jaký to včera bylo?
Ptají se druhý den Bobana soupitníci.

No jízda, pánové … řekne
Boban a mlsně koukne na servírku nesoucí první kolo půllitrů.

Jó, chlapi v hospodě. Ty maj velký řeči.

Ale milovat … neumí.

(p.s. Není to tu jako v hospodě?
