Hřbitovní kvítí

Čas od času jdu navštívit žižkovskou babičku a tátu. Jsou na Olšanech. Vlevo leží táta, vpravo babička, mají mezi sebou velkou hortenzii, aby se přes tu kytku nehádali, jak byli zvyklí za života.
Můj skoro dvoumetrový tatínek z Libně měl z minibabičky ze Žižkova vítr. Říkalo se Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni, ale podle nadvlády 154 cm vysoké babiččiny osobnosti nad tatíčkovou dvoumetrovou bych řekla, že Žižkovu bylo radno se vyhýbat víc. Přitom na vrchol tatíčka dosáhla babička pouze s deštníkem v ruce. Ten ale brala často a tatínek jej bral jako velmi silný argument. Když jej o něj babička přerazila se slovy: Miroslave, vy jste velké hovno, tak jí dokonce tatíček pokojně druhý den koupil nový. Vybíral pečlivě, stejně o hlavu měkce přerazitelný..

A tyhle dva chodím navštěvovat, jednu svíčku pro babičku vpravo, druhou pro tatínka vlevo. Musí být stejné, musí hořet stejně, protože si umím představit, že babičku by ani ta hortenzie nezastavila a šla by pod jejími kořeny tatínka praštit víčkem od urny. Vlastně i ty urny jsme jim vybírali stejné ze stejných důvodů.

Tatíček sice má rodinnou hrobku na Korábě s krásnou pískovcovou sochou, ale moje maminka se tam necejtí, protože jako dětem nám tatíček vyprávěl, že je tam v rakvi leží dvoumetrový pradědeček Sokol v kroji, do té rakve se nevejde, protože za první republiky byli menší lidi a rakve taky menší. A jak pradědeček zetlel, tak mu vytrvalé sokolské holínky (ruční předválečná práce) svojí vahou zlomily nohy. A my si představovali, jak tam dědeček je s kostma trčícíma ven z rakve a ty holínky stojí vedle a při posledním soudu dědeček vstane a bude na kostech dohánět svoje napřed mašírující nohy v holínkách. Navíc Sokol, takže nějaké divné nohy, možná pařátky zřejmě má. Pak tam byl taky pohřbenej dědečkův bratr, baron Revai, na kterého měla celá rodina pifku, protože nebyl baron, chodil do šantánu s mým tatínkem a tak ho kazil. Čímž pro nás byl vzor.

Takže kvůli zetlelému pradědečkovi Sokolovi s holínkama vedle rakve a baronu Revaiovi maminka riskla dát tatínka na Olšany k babičce z deštníkem.

Bylo sucho a stará hortenzie, ozdobný plot mezi dvěma bytostmi, přes zimu zaschla. Vykopala jsem ji a koupila novou, krásnou, modrou. Aby se měla dobře, zasadila jsem ji do rašeliny. Chytrá hlavinka vymyslela, že konví se stane pytel od rašeliny. A jo, má to dole dírky, aby rašelina v pytli dýchala, ale poběžím od kohoutku, minimálně půlku donesu.

Dírky byly větší, než jsem čekala. Běžet na hřbitově rychle není pietní, tak jsem běžela poněkud pietněji, pomaleji. Propínala jsem nohy, odrážela se do dálky a připadala si jako velikánská prchající laň od Erbena. Vznášela jsem se mezi hroby s nadějí, že dlouhé laní pietní skoky zachrání vodu v tom pytli od rašeliny. Vznášela se jak stříkající kašna nad oschlými věnci, pokácenými vánočními stromečky, vybledlými velikonočními vajíčky, vysázenými maceškami a pomněnkami a kropila cestu, kropila hroby, nápisy vzpomínáme. Na půlce cesty voda došla.

Podruhé to bylo o metr dál.
Potřetí už k nám do uličky.
Čekal tam na mne drobounký pán, hrobní soused, díval se dlouze a zasněně a usmíval se. Nechcete konev? Chtěla jsem.

Pak jsem mu konev vracela a pán ležel ve vřesu na hrobě pod kaštanem. Ptám se, není vám špatně?

Není, jen chci vědět, jaké to bude, ležet v hrobě. Přilehněte si, je tu krásně. Tak jsem si k němu lehla do vřesu, pán mi trochu uhnul, abychom se vešli. A tak jsme leželi a dívali se z hrobu do větví a do modrého nebe. Sluníčko hřálo, kochali jsme se, a bylo na světě hezky.

Pak mě pán probudil, protože jsem v tom klidu asi na chvilku usnula. Nemáte chuť na pivo, zeptal se. Měla jsem.
Tak jsme vstali z hrobu, šli na pivo ke Sládečkům a dali si každý dvě plzně, neb jsou plzně dobré na žaludek a na dlouhý věk. Aby přeci jen uplynula delší doba, než se zase potkáme, každý ve svým.