Hlas

Ležím a snažím se spát, ležím a vše se mi odehrává před očima jako zpomalený film opět a znovu pořád dokola.

Snažím se na nic nemyslet, ale nedokážu to, nedokážu ten proud myšlenek zastavit.

Vzdávám to a vstávám,
rozsvěcím světlo a sedám si k počítači, snažím se unavit psaním. Slova pomalu zaplňují pomyslný papír, píši je, tak jak mi přijdou na mysl, slova a opět slova.

Už nevím jak z toho ven, vzpomínky se mi neustále vrací, nemohu si pomoci,
proč jen mě vyhledal, po čtyřech letech se mnou mluví a hledá odpuštění, já mu ho ale nedokážu dát i kdybych sebevíc chtěla.

Snažila jsem se už mnohokrát, ale nedokážu to, způsobil mi bolest jako nikdo jiný. Snažila jsem se zapomenout, a když už se mi to konečně podařilo tak musí hledat odpuštění, proč?

Nestala jsem mu ani za jediné slovo po čtyři roky…. Tak proč nyní, při vzpomínce na něj se mi do očí derou slzy. A já je nedokáži zastavit, snad měla jsem mu říci, že ho nechci slyšet, snad měla jsem mu připomenout, že jsem pro něj obětovala vše, že to byl on, kdo se zalekl a vybral si cestu, která byla pohodlnější.

Ale ani to jsem nedokázala, jeho hlas mě
natolik překvapil, že jsem se nezmohla na jediné slovo a jen se soustředila,
aby mi nevytryskly slzy, jen jsem seděla a poslouchala jeho hlas, ten hlas,
který mi dával sílu, co mě konejšil, co mě rozesmál; hlas co mi připomněl, jak moc jsem ho milovala, hlas který prosil za odpuštění, hlas který patřil člověku na kterého jsem se snažila zapomenout po čtyři roky.