Moje Ardéche

Ne můj muž se nade mnou skláněl a díval se na mne temnýma očima. Rukou dělal hezky to, co muži ženám rukou hezky dělávají a oči mu temněly s každým mým zazvukáním.

Díval se mi do očí, byl soustředěný a já ty svoje nezavírala jako zavírám jindy. A než mi ty moje někam utekly spolu se světem okolo, byly ty jeho úplně nejtemnější, jako když jsem se kdysi dávno dívala za tmy do řeky Ardéche pod Pont du Diable.

Tenkrát tam byl se mnou můj brácha, vypravili jsme se tajně, koukali jsme z mostu na odlesky noci do temné vody a brácha řekl, skočíš? Místní děti tam za dne ze skal skákaly, velký cákanec a pak je průzračná voda pohltila, svrchu modrá, v hloubce zelenohnědá; zalknuté se vynořily, lapaly po dechu a drápaly se zpátky na skálu skočit znovu. Přes den nám to naši zakázovali, tak jsme se vypravili tajně v noci. Hloubku pod námi naplňovala jen tma. Nesebrala jsem odvahu. Ráno jsme odjeli jinam a já litovala, že nikdy nebudu vědět, jaké to je, skočit ze skály do řeky.

Oči muže, co není můj, se teď upřeně a soustředěně dívaly, co se mnou dělají jeho ruce. Byly temné a neprostupné jak ta noční Ardéche pod mostem.
Nadechla jsem se, zavřela oči a skočila do nich. A pak, až se moje oči vrátily na hladinu, popadla jsem dech a svět se zase složil, usmíval se nade mnou dál hlubokýma, ale klidnýma očima denní Ardéche.

V tu chvíli jsem věděla, že asi nemám muže, kterému budu říkat jako jsem vždycky říkávala - přídavný.

Předevčírem stál nahatý ve vodě a ve slunci, protřepával si rukama mokrý rozcuchaný vlasy, šklíbil se svět pusou od ucha k uchu a kapky vody mu stékaly po hrudi. Pojď ke mně, tuleni, řehnil se. Byl hezkej den a udělal mi hezky.

Z vysokého břehu mi pak podával ruku. Nechci, já sama, ztratil bys iluze a drápu se po čtyřech z vody, bílý mokrý zadek mi vrhá prasátka do vody a na rákosí. Chechtá se vysoko nad tou bílou škrábající se zadnicí – tak ty jsem právě teď ztratil.

V tu chvíli jsem věděla, že nemám přídavného muže, ale muže, který mě rozsvěcí. A že si ho nechám, dokud si nechá on mne.