Prosím tě, nedělej to!

Se zděšením na mě křičela celá rodina.

Totiž to je tak. Jsem asi na zdejší dobu trochu netypický člověk. Nemám
řidičák, tudíž ani auto. A dnes nemít řidičák je asi jako být jen poloviční.

Už několik roků plánuji, že si ho udělám.

Hele, říkám muži, řidičák se hodí. Představ si, že ti něco bude, budeš potřebovat rychle k doktorovi, tak bych tě tam mohla odvézt.

No, hledá muž vhodná
slova, aby se mě nedotkl, já bych raději počkal na sanitu. Tebou bych se nikdy odvýzt nedal.

A kdo by s tebou jezdil? Ptal se jindy.

No přece děti, odpovím s klidem.
Muž kroutí hlavou: Ne, děti ti nesvěřím.

Nééé, ječí dcera. S tebou do auta nikdy. Byla jsem malá a moc dobře si pamatuju, jak … raději nedopoví a všichni se smějí.

Vlastně bych ani nemusela dělat řidičák, myslím si, stačí, kdybych jen uměla řídit a v případě největší nouze usedla za volant.

Muž mi už přes deset roků slibuje, že mě řídit naučí, ale skutek utek.
Říkal, že mě vezme někam na pole a tam mě naučí řídit.

I první muž sliboval, ale – znáte chlapy – slibotechny.

Avšak abych jim tak nekřivdila, oba mě posadili za volant a usedli vedle na „sedadlo smrti“. Učinili tak pouze jednou. Tudíž jsem zatím pouze dvakrát seděla za volantem.

S prvním mužem jsme měli trabanta. Jezdívali jsme často do lesů, a tak na jedné lesní cestě, kde lidi moc nechodili, jsem usedla za volant.
Navigoval mě, co mám kde sešlápnout, zmáčknout, otočit a tak … najednou se auto rozjelo!!! Hrůza. To auto fakt jelo. Jelo asi rychlostí 5 kilometrů za hodinu,
já se lekla, že jede hrozně rychle, vykřikla jsem, pustila volant a zacpala si uši. To je totiž moje reakce, když očekávám nějakou ránu. Když něco padá,
nechytám to, ale zacpu si uši. Nevím, jakým způsobem muž to auto zastavil, ale od té doby mě za volant nepustil.

Můj druhý muž měl odvahy více. Nechal mě usednout za volant ve škodovce a s našimi malými dětmi na zadní sedačce, a dokonce v obydlené části vesnice.

Ta věc na čtyřech kolech se nějakým záhadným způsobem rozjela, já smrt ve vočích, pevně svírající volant. Měla jsem v plánu objet strom o průměru jeden metr a jet zpět k domu. Otočím volantem, abych zatočila (auto fakt zatočilo) a … jedu. Muž na mě něco křičí a já mu vůbec nerozumím. Muž řve, děti ječej, muž se sápe po volantu a já
nechápu, co dělá. Dojde mi to v okamžiku, kdy naše škodovka narazí do stromu.

Muž na mě zírá a nemá slov.

No, povídám na svou obranu, to auto je blbý. Mě nenapadlo, že bude pořád zatáčet. Měla jsem za to, že jenom trochu pootočím koly, auto trochu zatočí, pak se kola zase narovnají (sama) a auto pojede rovně.

Nějak mi tahle úvaha nevyšla.

Jak můžeš narazit do takhle velkýho stromu, diví se muž. Copak jsi ho neviděla. Byl přímo před tebou?

No, byl moc velký a nedal se objet, říkám nesmyslně, ale v duchu vím, že za to mohlo jenom to auto a nikoli já.

Tak co, necháte se svézt, až budu mít ten řidičák?