Nahá v dešti

Je pár minut před půlnocí. Kapičky teplé sprchy ze mě smývají pot a
únavu. Lehce se otřu, zabalím tělo do osušky a pomalu procházím domem.

Je tichý. Děti spí, muž spí, i pes pod schody se neprobudí, když ho překračuji.

Otvírám dveře vedoucí ven. Vlahý vzduch pohladí mou tvář. Udělám jeden krok do předzahrádky, sundám osušku ze svého těla. Vzduch se začne točit okolo něj, jakoby mě zval k tanci.

Popojdu několik kroků mezi zástupy květin. Áááá … to studí. Mokré květy zlatobýlu se dotknou mých boků. Jakoby se chtěly milovat.

Zastavím se a otočím. Nad střechou domu září část Velké medvědice,
zakrývá ji oblak, který je přímo nade mnou. Z něj – drobně prší. Kapky nenápadně dopadají na mé tělo jako jiskry, co by chtěly rozkřesat mou touhu.

Nepřichází. Nejde kolem noční poutník, co by vzal mé tělo do náruče a pomiloval.

V dálce oblohu rozzáří blesk.

Zvedám ruce k nočnímu nebi, zvedám ruce vstříc dešti.

Jsem tady. Jsem jenom tvá.

Déšť … můj dnešní milenec.