Prázdno

Když vychází slunce, vychází naděje na nový den.

Deset, dvacet let si člověk říká – zase bude líp.

Před několika měsíci jsem psala o radosti a štěstí …
vždyť dnešek je stejný jako včerejšek, vždyť dnešek je stejný jako ten den před měsícem, tak proč ten pocit?

Dnes ráno po probuzení mě zaplavila ta neoblomná
skutečnost, která říkala – jen si přiznej a přijmi ten fakt – jsi sama.

I když máš rodinu, partnera, přítele … všichni jsou tak moc daleko. Není nikdo, kdo by tě poslouchal, není nikdo, kdo by ti otřel slzy.

To prázdno tě provází celý život a, i když se snažíš ho zahnat, je tady. Vždycky tu je a bylo a … bude. Znovu se objeví a ty s tím nic nezmůžeš. Pořád se snažíš a něco děláš, ale … slyším jen ďábelský smích …

Říkám si, že ty léky nezabíraj, nebo … že maj divný
účinek. Chtěla jsem zvýšit dávku, ale doktor říkal, že by zmizely všechny představy a fantazie … A já si v tu chvíli uvědomila, že se už tak stalo.
Že utlumily mé city, prožívání, fantazii, touhu i mysl. Na chvíli zahnaly slzy,
ale ty se znovu objevují.

A tak je to možná jedno – nechat si vzít i ty poslední
trosky touhy. Nevím.

Cítím jen samotu a prázdno. Snad by stačilo jen vstát a jít – daleko odejít. Do skal a lesů, dotknout se skály, obejmout strom … tam samota vždycky zmizí. Tam vítr osuší slzy, slunce pohladí tvář, strom dodá
energii a sílu a skála mlčky poslouchá.