Nech romantiku žít ...

Předevčírem, stejně jako večer předtím, jsem se ho ptala:
Půjdeš se mnou na procházku?

Ne, vrtěl hlavou.

Já vím, byl rád, že může odpočívat.

Včerejší večer se ptám jinak: Pomůžeš mi vynést plasty?

Ne že by v té otázce byla skrytá záludnost, původně
jsem opravdu po desáté večer nechtěla jít sama.

Šel se mnou a vůbec nic nenamítal. Byla jsem ráda.

Každý nesl jednu tašku, kterou vhodil do příslušného kontejneru.

Půjdeme se projít?
Napadlo mě najednou. Byl krásný vlahý večer a k procházce přímo zval.

Nechtělo se mu.

Jenom kousek,
žadoním.

Nakonec svolil. Bylo vidět, jak se mu jde těžce. Možná
únavou, možná bolestí nohou.

Moje malá dlaň se schovala do té jeho. Miluji jeho ruce.
Ruce opravdového chlapa. Velké ruce, kůže na nich je hrubá tvrdou prací. Přesto i jejich dotyk dokáže být jemný. Hřejivé dlaně, nejraději bych se do nich schoulila celá. Pro jejich teplo a ochranu.

Miluji jeho silné paže. Krásně voní jako celé jeho tělo a ta vůně je pro mě nekonečně přitažlivá. Ráda se tisknu k jeho tělu a nechávám se silně objímat. Cítím se tak v bezpečí.

Jdeme spolu začínající nocí. Vypráví mi o práci, je toho plný. Já vím, má toho moc. Do jeho povídání zpívají cvrčkové. Poslouchám jeho slova, poslouchám cvrčky a vnímám atmosféru teplé letní noci.

Chtěla bych si povídat o něčem jiném, ale nechci ho rušit.

Dešťové kapky dopadají na naše horká těla a západní obzor rozsvěcují blesky.

Chtěla bych, aby mě objal, silně k sobě přitiskl a políbil.

Romantika je pro mladé, říká.

Nesouhlasím. Možná jen, že tvrdý život z jeho srdce romantiku vyhnal.

To mě bavilo tak do dvacíti, dodá. Dnes mi stačí takhle se držet za ruku.

Trochu mě to mrzí. Nemyslím, si že romantika musí skončit s mládím. Já mám romantiku v sobě pořád. Romantiku vnímám jako pohlazení duše. Pohladí ji i třeba jen kytky rostoucí v příkopu. Málokdo si jich všimne a většina je vnímá jak bezvýznamný plevel. Však, kdo ví, jak jsou krásné, jak voní, jak bojují o své místo na slunci, jak dokážou darovat radost kolemjdoucímu, ten vidí mnohem víc. Stačí si jen všimnout.

Stejně jako teď – stačí si všimnout písně cvrčků a padajících kapek. Vůně letního deště. Tepla lidských dlaní a lidského srdce.

Kdy se vrátíme?
Ptá se mně.

Ještě kousek …

… až mi dáš pusu.

Dostanu jednu rychlou a s úsměvem a radostí v očích se otáčí a míříme domů.



Kolem půlnoci vylézám na střechu garáže. Mraky se zbavily svých slz a svítí hvězdy. Nadechnu se vzduchu provoněného deštěm a pozdravím se s Labutí a Kasiopejou. Popřeju šťastný let a přistání cestujícím v letadle vysoko nade mnou.

Jemný noční vánek hladí mé tělo.

Kdepak. Vím to. Moje srdce se nezmění.