Žabomyší války

Zjistil jsem, že lidé zapomínají a chtějí zapomenout, nebo spíš nesnaží se si pamatovat. I já to tak mám.

Tyto stránky jsou jeden svět. Svět uzavřený. Člověk který v něm chce žít, musí jít z davem, kývat jak tupá ovce, anebo může být za vyvrhela a jít si svou cestou.

A pak časem člověk zjistí, že když tady pár dnů nebude, svět se nezboří. Lidé se po něm neptají, nenavštěvují profil atd.
Ano najdou se i vjímky, sice je jich velmi málo, ale najdou. Ovšem s těmi obvykle komunikuji jinde.

A ostatní ? Ať už si tu notujem, nebo se nenavidíme, jsou jen dvě roviny. Ta reálná a ta virtuální.
V té reálné, se můžem potkat, zajít na pivo a ejhle už je to jinde. Už si člověk řekne "tam s tím / tou jsem byl a pivku"

Ta virtuální ? Opustíte tento svět a nikdo po Vás ani neštěkne. Ať jste sebelepší, nebo sebehorší.
A když třeba někoho zaujme váš profil, kolik z nich dokáže napsat ne fadní komentář ke galerkám, ale vzkaz typu "máš zajímavý profil" nebo naopak "běž do hajzlu" ?

Nikdo.

Tenhle žabomyší svět, je snadné opustit.
Je tu tu přelidněno a po Vás neštěkne ani pes. I když se třeba snažíte, i když píšete blogy, je to zbytečné. Rádoby kamarádi mlčí a nepřátelé na Vás kašlou.

Tak proč si tu na něco hrát.

Jediné co zůstává jsme my. Naše povaha, naše chování, to měníme těžko. Můžem založit 10 nicků a stejně se budem chovat podobně. A proto to taky podobně skončí.

Ale globálně ? Globálně po nás neštěkne ani pes.
Tak proč se vůbec snažit, proč psát blogy, proč psát galerky ?
Ten jediný možný důvod je, když chci přejít z té virtuální na reálnou rovinu.
A když nechci ? Je to boj s větrnými mlýny.