Kterak jsem se zamilovala ...

... do huculů.

Mé zkušenosti s Equus caballus
nebyly nikterak
valné. V dětství houpací koník a v dospělosti čtyřminutová procházka na
velikonočním jarmarku. S touto průpravou jsem slíbila své nejmladší, milující
tyto čtyřnohé spanilé savce, hodinovou vyjížďku. Kolegiální protekce se mile
odrazila i na její ceně.

Čekáme na smluveném místě a po chvíli sledujeme, jak
k nám po rozlehlé pastvině cválají dva lichokopytníci. Jezdci dojedou k nám,
zatáhnou za opratě a sesednou. Dovídáme se základní informace o potomcích
tarpanů, o westernovém sedle, o trase, o pohybech zvířat a našich, jak držet
opratě, o tom, že půjdeme sami, a hlavně o naší nezbytné důvěře k tomuto
východoevropskému plemenu. Nesmíte dát najevo
svůj strach. On to vycítí. Cestu dobře zná. Musíte však uhýbat před větvemi. Jo
… on je zvyklý chodit po kraji cesty … ale nebojte … má jistý
krok. Celkem
uklidněná a smířená se svým následujícím hodinovým osudem se vyhoupnu do sedla
stočtyřiceticentimetrového obratlovce. Užasle hledím z té náhlé výšiny na okolní
svět. Páni, to je nádhera. Zvířata se dají do pohybu. Zprvu je naši průvodci
vedou, jakmile se však cesta schová v lese, je řízení na nás.
Cestu dobře zná … opakuju si v duchu. Koneckonců po
týhle cestě jsem šla hodněkrát po svých. Teď ale nejsem pánem svých nohou. Ti
dva sympaťáci pomalu kráčí za sebou. Mají své obvyklé přestávky na vypuštění
koblížků. Čekáme až budou hotovi a pak směle dál. Poznávám, že rychlosti se bát
nemusím, že asi opravdu nehrozí to, že se sami rozběhnou a nebudou k zastavení.
Naopak se spíš musí popohánět k chůzi. Co chvíli skloní hlavu a hledají něco k
ukousnutí. Proti nám kráčí rodina na výletě. Mají psa. Četla jsem, že pes je pro koně predátorem … bojí se ho?
začínám vést
rozhovor na odborné téma. Prý jsou to
kamarádi.

Široká pohodlná lesní cesta. Široká dobré dva metry.
Podél pravého okraje cesty svah zvolna stoupá vzhůru. Podél levého okraje cesty
svah strmě klesá. Proč si to zvíře musí vybrat zrovna ten levý okraj.
Nebojte … má jistý krok … opakuju si stále. Sleduju jeho
kopyta. Pozoruju písek, jehličí, šišky, jak se kutálejí po příkrém svahu do
hlubokého údolí. Kdyby ta jeho noha došlápla o centimetr víc vlevo … kutálela
bych se taky. Zaháním tuhle myšlenku a … věřím. Má pevný a jistý krok. Věřím jak
nikdy na světě. Cítím jak nás tahleta vzájemná důvěra spoutává. Vždyť on přece
také musí věřit svému jezdci. No … možná mě má ve skutečnosti úplně na háku, ale
já se s ním cítím být teď spojená. Sedím zcela uvolněně, užívám si té pohody,
ladného pohybu, rozhledu, souznění, klidu, nádhery okamžiku...

Byly doby, co jsem
šlapala po svých. Budou doby, co mi nohy odejdou do důchodu. Nebude to kolečkové
křeslo, co je nahradí. Bude čtyřnohý kamarád se sedlem. Bude to hucul.