Rande ...

Víkend o samotě mi nepřinesl vůbec to co jsem očekávala. Místo užívání si jsem měla jen špatnou náladu a nepomohly ani sobotní masové orgie. ( Mimochodem, jsem se tak přejedla že příště se snad s někým i rozdělím.) Otvírám modré stránky a říkám si jak tady přijdu na jiné myšlenky. A ono prd, ještě to bylo horší. Když člověk zavadí zrakem na ty hádky a řešení neřešitelného, tak to raději zavírám a jdu spát s nadějí, že v neděli bude líp. Jenže ani neděle není o nic lepší, pořád mám na krajíčku. Stává se ze mě fńukna. S nadějí na změnu nakouknu opět na modré stránky. Říkám si třeba po mě někdo zatouží, ale vidím že boje pokračují, po mě netouží nikdo. Už mě to nepřekvapuje, každý má pocit že musí vysvětlit tu svou pravdu. Nakonec sice přichází i nějaký ten vzkaz,ale nejsem schopna příjemné komunikace a raději se omlouvám a odcházím do práce. Ještě dostávám radu, ať depku pošlu po řece. No řeku mám sice za rohem,ale při mé šikovnosti a rozpoložení bych po řece poslala tak sebe a tomu dotyčnému bych snad i mohla chybět. Takže to ani raději nezkouším, startuji kolo a jedu vydělávat.

Když se večer vracím domů, jsem pevně rozhodnutá moji náladu zaspat a v pondělí vstát s úsměvem na tváři. Plám to byl super, skutečnost úplně jiná.

Vstala jsem s bojovou náladou a to mega bojovou. Doma mě všichni raději obcházeli obloukem a dělali dobře, protože v těchto chvílích nepřemýšlím a pak řeknu věci, které bych za normálních okolnosti neřekla.

Už ze zvyku nakouknu sem. A píše mi jeden amatér. Jako vždy a každý den. Jenže on mě moc rád zlobí a já mu to vetšinou s grácii oplácím. Ale dnes ne, proto hned po pozdravu hlásím, že mám bojovou náladu. Jenže to je jako bych si před sebe dala rudou látku a on jako vzteklý vůl ( ne býk ) do mě šije. Provokuje a provokuje, já se snažím oplácet a pak to přijde.

Píše mi že se teda sejdeme a dáme si do nosu. Ha, hrdina si myslí že ho holka nemůže přeprat. Souhlasím a ptám se kde se sejdeme. Odpovídá, že za půl hodiny je v Berlíně. Říkám si fajn, to stihnu. Píšu mu, že se sejdeme u Braniborské brány. Souhlasí a já celá natěšená beru rukavice do ringu a startuji raketové koště a vyrážím. Kličkuji mezi kapkami deště a nemůžu se dočkat až ze sebe všechnu tu zlost vymlátím, když se tak nabídl. Parkuji na bráně, rukavice uvázané kolem pasu,červený deštník nad hlavou a vyhlížím ho ze všech stran. Už by tu měl být a nic. Čekám a říkám si, že možná uvízl někde v zácpě. Po hodině to vzdávám, nasraná ještě víc a startuji koště a letím zpátky domů. Těch vyjmenovaných slov co jsem po cestě vyslovila si nedovede ani představit.

Z domu mu pak píšu, kde sakra jsi? A on : No pod Braniborskou bránou, aby na mě nepršelo.

Stejně mu to nevěřím, určitě se bál a nepřišel. Z toho všeho mi teď vyplývá, že se tady člověk nedomluví ne jen na šuk, ale už ani na pořádnou bitku.

Takže milý amatére, děkuji ti za zbytečný výlet do Berlína a za ještě větší nasrání a věř, že na příštím rande (pokud nějaké ovšem bude, protože jsem uražená do morku kostí) si počkáš ty.