Jsem žena z džungle

"Koukej, jaký mám nehty," chlubí se moje nejmladší dcera při hraní Dostihů.

Musím přiznat, že skutečně krásné. Na černém lakovém podkladu září drobné bílé kvítky, některé s barevnými středy.

"Chceš taky nalakovat nehty?" ptá se mě.

Říkám, že ne.

"Proč ne?!"

"Prostě nechci."

"Ty nejsi normální."

"Jak to?"

"Všechny holky se malujou."

"Který."

"No, všechny holky a paní se malujou. I babička. Jen ty ne."

"No jo, tak se nemaluju ... nikdy jsem se nemalovala."

"Jo. Ty jsi divná. Jsi žena z džungle."

"Cože jsem?" směju se.

"Jo. Jsi žena z džungle."

Ten večer už mi nepoví jinak, než Žena z džungle.

Má tak trochu pravdu, pomyslím si. Jsem nenormální. Nemaluju se, nelakuju si nehty, nechodím ke kadeřníkovi, nenosím boty na podpadku, nelistuju módními časopisy a nekupu oblečení z nich.

"Nosíš i divný oblečení," nenechá si pro sebe dcera.

Nosím to, v čem je mi fajn. Už moje máti říkávala, že mi stačí jedno triko, jedny kalhoty a jeden svetr, stejně jako mýmu tátovi. Asi jsem po něm a ne po matce. Po té je moje nejmladší.

(I když na svoji obranu musím říci, že sukně nosím ráda.)

Možná jsem se neměla rozcházet s tím klukem, o kterém jeho babička říkávala, že je neandrtálec.

Neandrtálec a žena z džungle. Taky jsme se kdysi setkali v lese, resp. poznali.

Hodili jsme se k sobě. :-)

C´est la vie.