Na jedné večerní procházce

Slunce již zahřívá druhou polokouli země a vzduch ztrácí svůj horký
dech.

Pojď
se mnou na procházku, lákám muže.

Nechce.
Nenalákám ho ani na příjemný vánek.

Běž
sama, říká mi, nebojím se o tebe.

Zeptám se našeho stařičkého psíka, pomyslím si. Byl jediný, kdo se mnou rád chodíval.

Už
spí … pod schody stočený do klubíčka. Beru vodítko a sedám si k němu na poslední schod. Chvíli se na něj dívám. Pohladím ho po hlavě. Pootevře oči. Ukážu mu vodítko a přiložím až
k jeho čenichu. Chceš jít se mnou na procházku? Ptám se. Chvíli se na vodítko dívá a pak odvrátí hlavu.

Já
vím, říkám mu, nohy se ti pletou. Jen spi.

Pohladím ho po hlavě a sama vcházím do tmavého večera.

Jdu
údolím naší malebné vísky, cestu lemují staré roubené
chalupy. Kdyby tak každá mohla vyprávět příběhy, které se v ní odehrávaly před sto lety. Být mi o těch sto, sto třicet méně, kdoví, kdo by se na mě teď díval zpoza oken.
Možná nikdo, možná by touhle dobou všichni spali, možná by si při svíčce vyprávěli pohádky. Sedla bych si pod okno a poslouchala.

Myslím na našeho psíka. Na dobu, kdy radostně skákal a kňučel, když
uviděl vodítko. Jak rád chodíval se mnou na procházky. Býval jediný z naší rodiny, kdo z nich byl nadšen.

Jak sedával u ohně s vyplazeným jazykem a čekal, až se opečou buřty. Asi věřil, že jsou pro něho.

Jak jsem ho objímala, aby se nebál, když dostával injekci.

Jak radostně mě vítal, když jsem přišla domu z práce, a jak jsem ho musela zavírat do baráku, aby nešel se mnou ráno na autobus. Už nemusím. Zůstává stát u dveří a jen se smutně
kouká. Už mě nevítá …

Bůhví,
jestli přežije ta horka, řekl letos několikrát muž.

Myslím na našeho psíka a po tvářích se mi koulejí slzy. Neutírám je, nechávám je téct a kapat na zem. Jaký byl jeho
život? Bylo mu s námi dobře?

Vzpomínám na to malé černé klubíčko, které před patnácti lety přinesl muž k nám domů a které kdosi hodil za plot do cizí zahrady ještě s jedním, které nepřežilo.

Když
jsem doma, chodí skoro pořád za mnou. Zastavím se, zastaví se.
Jdu, jde za mnou. Posadím se, lehne si ke mně. Jakoby mi chtěl něco říct. Jakoby chtěl být ještě se co nejvíc mnou, jakoby nechtěl být sám … jeho oči jsou stále smutnější.

Než
jdu spát, jdu se na něj podívat, zda dýchá.

Když
odcházím do práce a drbu ho na hlavě, bráním se stěží
myšlence, zda, až se vrátím, pohledím ještě do těch jeho smutných očí a uvidím v nich znova jeho skutečnou a nekonečnou psí lásku.

Můj milý Rexíku, mám tě ráda.