Perné dny ...

Kolik je vůbec hodin? Podívá se na mobil a s hrůzou zjišťuje, že je 02.30 hod. Sakra už měla být víc jak tři hodiny doma. Dodělává rozdělanou práci, uklízí po sobě a odchází domů. Po schodech přemýšlí kolikátý den to zas tak přetáhla, už si to ani nedokáže uvědomit. Je tak unavená,ale za týden jde do nemocnice a její zodpovědnost ji nedovolí polevit a musí mít vše udělané, nachystané aby vše proběhlo jak má když v práci nebude. Převléká se a nadává si že si nevzala teplejší oblečení, bude jí na kole zima. Teď si nemůže dovolit onemocnět.

Čeká na ten zákrok už dlouho, aspoň jí to tak připadá. Bolest je čím dál horší a ona je nepříjemná a nevrlá. Snaží se aby okolí nic nepoznalo, ale zas tak dobrá herečka není. Došlape těch pár kilometrů domů, tiše odemyká a rovnou mířím do sprchy. Horká voda ji dopadá na unavené tělo a dělají to moc dobře. Dokončí očistu a plouží se do postele. Cestou se ale musí kouknout do kuchyně. Ach jo, zase spousta nádobí, jako vždy, ráno má zas co dělat. Pak si ale uvědomí, že vlastně musí v 6.30 hod vstávat. V duchu si nadává, protože další noc co se nevyspí. Ulehá a okamžitě usíná.

Zvuk budíku ji pomalu probírá, nechce se ji vstávat ale moc dobře ví že musí. Vyhrabe se z postele, automaticky udělá všechny ty ranní úkony a pohledu do zrcadla se raději vyhýbá. Moc dobře ví, že má kruhy pod očima a ty nezakryje žádný makeup. Vyráží k lékaři na ty vyšetření. Na to jak jí říkali, že to bude lehký zákrok ji teda honí od čerta k ďáblu. Už jen vzít krev byl nadlidský výkon. Krev na zemi, ale ve zkumavkách nic. Už to moc dobře zná a ví jaký je to u ní problém. Dokončuje kolečko a s výsledky se vrací ke svému lékaři. Domlouvá se se sestrou kdy si má přijít pro všechny výsledky a najednou z otevřené ordinace nakoukne pan doktor. Je to mladý lékař a ona musí uznat, že moc hezký a příjemný. Najednou lékař vychází z ordinace a něco nese v ruce. Je to krabička s čokoládovými pralinkami. Nejdřív nabízí sestře a pak jí. Odmítá, nemá vůbec chuť na sladké.

Ale usmívala se, byla to stejná krabička jako ona dostala od něj k narozeninám. Schovala si ji v práci a každý den si vzala jednu pralinku, bylo to jako by si ho dávkovala po soustech. Vždy si ji nechala pomalu rozpouštět na jazyku a přitom celou dobu na něj myslela. No jako by na něj jinak nemyslela. Teď toho má ale tolik a je bez nálady a na modré stránky moc nechodí. Sem tam nakoukne a odpoví na vzkaz jednomu zlobítku. Od něj, ale žádný vzkaz nepřichází. Ví že on toho má teď taky hodně a tak je rozumná a prostě bude čekat. Když od něj ,ale přijde vzkaz je z něj smutná. Neví co si má myslet, neví co má odpovědět. On ví čím teď prochází a co ji čeká. Ona ví že o ni má strach, píše jak i na dálku cítí jak je smutná a bez nálady. On je prý na tom podobně. Nedá jí to aby se nezeptala proč i on je bez nálady. Jeho odpověď zní : chybíš mi . Ona se jen tak hořce usměje, i on jí chybí ale nějak nedokáží komunikovat a domluvit se na setkání. Ona se ptát nebude a bude prostě čekat. Až to přijde zařídí si to tak, aby s ním mohla par hodin být. Je jí s ním tak dobře. Při vzpomínce na společné chvilky se usmívá a doufá že ji zas brzy obejme a políbí.

Odchází domů na rtech malý úsměv a vzpomínka na svoji tajnou lásku. Znovu je v kolotoči a musí rychle navařit a opět do práce. Dnes je ale rozhodnutá dojít domů včas a konečně se vyspat. Má konečně po 14 dnech volný den, musí doma udělat všechny resty co nestihla. Ta hora prádla a další domácí práce na ni vždy počkají. Jenže osud ji prostě nepřeje, místo klidné soboty vstane s teplotou, sotva se plazí a každý pohyb a úkon co udělá ji vyčerpává. Hlavou se ji honí, že jestli ten zákrok odvolají, tak se asi tou bolestí už zblázní. Polkne další pilulku, dodělá poslední věci aby byla spokojená a domov byl čistý jako klícka a ulehá do postele. Musí se z toho dostat, musí jinak to nejde. Usíná a věří, že až se vzbudí bude líp. Vše bude tak jak má a ona se už konečně bude usmívat. Usmívat na něj, tak moc ji chybí ...