Zmije. Pozor!

Vracím se dopoledne z nákupu domů, mám to dva kroky k brance do předzahrádky a na cestě uvidím malou, jako prst silnou klikatou, asi dvanácticentimetrovou „čáru“. Černá zubatice na ní napoví, že je to zmije.

Je živá? Pomyslím si hned. Já tomu říkám profesní
deformace, muž zase – úchylka.

Jednou na jaře jsme s dětmi našli na cestě ležet dospělou zmiji. Nehýbala se, což nebylo možno brát jako znak neživosti. Mohla se jen rozehřívat na slunci. Dala jsem hada do igelitové tašky, a když cestou domů během půlhodinky neroztál, usoudila jsem, že již nežije. Dobrý úlovek :-)



Ta dnešní malá zmije se hýbla. Cvrnkla jsem do ní
kamínkem. A hýbla se směrem k naší zahradě.

To tedy ne, tam nepůjdeš, říkám jí.

Sundám sandál a vytvořím sandálovou hradbu. (Po vzoru husitů.)Zmije se třeba otočí a odplazí se jinam, pomyslím si. Zmiji se však sandál vůbec nelíbí a zahnat se rozhodně nedá. Zaujme útočnou pozici a bojovně
vyráží proti sandálu. Několikrát zaútočí a pak se stočí do spirály.

Soused si všimne, že cosi kutím na zemi, a přichází ke mně. Vidí sandál na zemi a ptá se: Vám se rozbila bota?

Ne, odpovídám s úsměvem.
Odháním zmiji.

Soused přijde ještě blíž a už vidí tu malou nebojácnou potvůrku. Líčí mi, že loni tu viděl takhle velkou – a ruce rozpíná jako rybář,
když ukazuje velikost úlovku – zmiji a jak ho kousla do montérek.

Přichází jeho žena s malým dítětem. Ukazuje hádě
dítěti a vysvětluje, že tento had kouše, ať nechodí blízko.

Já běžím domů pro foťák a své děti, ať se jdou na malou zmiji podívat. Zmije je z jedné strany ohraničena sandálem a nejeví snahu se odplazit.

Děti si zvířátko prohlížejí, já fotím a odháním od ní psa.
Kocour mňouká a já si říkám, že když hada odeženu, tak se znova připlazí. Už
jednou jsme měli u dveří dospělého.

Když je tu malá,
tak blízko může být i dospělá, míní logicky žena od dítěte.

Vyprávím jí, jak jednou moje maminka našla v lese klubko malých háďat.

Brrr, otřásla se.

Nejlepší by bylo ji dát na lopatu a hodit do potoka. Navrhuje, co se zmijí udělat.

Nebo možná tou lopatou ji umlátit. Padá její druhý návrh.

To se zas oklepu já.

Koktám, že zmije je chráněná a že tohle bych nedokázala.
Sotva plácnu komára, natož hádě o něco větší než žížala. Avšak ochrana mých mláďat a zvířat v domě či v zahradě je na prvním místě.

Nakonec volím lopatu, malou bojovnici na ni nabírám a odnáším na druhý břeh potočního koryta. Celou dobu na lopatě je ve vztyčeném postoji a bojovně na mě hledí.

Zlato, já ti nechci ublížit, ale ty nesmíš ublížit nám.



Hezké odpoledne



myos