Bílá hora

Ve tři ráno mi poslala smsku: Ahoj z cesty na Weisshorn, předpověď je hodně sněhu, tak uvidíme,
jestli to bude na vrchol, jdem ve 4 …



Mlčela jsem chvíli i ve svých myšlenkách. Ani jsem nevěděla, kde přesně ta hora je. Až později jsem se dověděla, že je to jedna z nejtěžších
čtyřtisícovek v Alpách.



Maminka se smála nad sněhovou předpovědí v dobách,
kdy u nás vládly tropy. Tatínek hned horu našel na netu a maminka byla zděšená.



Když se dívám na fotky, které mi nejstarší dcera posílá a ukazuje, běhá mi často mráz po zádech. Někdy úžasem nad krásou čisté přírody,
někdy závratí nad vysokými stěnami skal a hor.

Přesto jsem mívala větší strach o své dvě mladší děti,
když šly samy domů ze školy, než o ni. Tentokrát jsem se opravdu bála. Zaháněla jsem strach a věřila. Vím, že je šikovná, leze od dětství, leze už patnáct roků
a zkušenosti má, jak z vysokých hor, tak ze země sněhu a ledu. Určitě
zdravý rozum převažuje nad hloupě nesmyslnými ambicemi.

Druhý den jsem jí psala a … dlouho se neozvala.

Až večer. Weisshorn jsme nedali, moc sněhu, sestupovaly jsme samy s Kajou, dost jsem se bála,
už jsme na chatě.

Bála se, to je co říct.

Tehdy jsem jí odepsala: NEDOJÍT NA VRCHOL NENÍ PROHRA.

Měla jsem toho v hlavě víc, ale věřila jsem, že porozumí.



Pak volala, že kolem dost padaly kameny a že sestupovaly pomalu …



Někdy se divím, jak jsem klidná. A že jsem i ráda, že tyhle cesty za sebou má, že si jimi projde. Že si umí na nich poradit a že dokáže odhadnout, kam až se smí vydat.



Strach je špatným průvodcem života … i když … záleží …

Staví kolem nás ohrady a možná nám ukazuje a učí tím, kdy je dobré zdi zbourat a kdy raději zvolit cestu jinou.



Měla jsem v životě mnoho cílů, ke kterým jsem nedošla. Učím se to nebrat jako prohru, vždyť ty cesty nikdy nejsou marné a vždy nám něco dávají.

A určitě i z cesty na Bílou horu si moje dcera něco vzala.

Hlavně, že se vrátila.