Ledňáček

(aneb Cesta do Loun. I když tento text by mohl mít více názvů)

Přemlouvala jsem svou hlavu, aby se probudila. Čekala mě dlouhá cesta. Zbytečná, ano.

Soud.

Nesmyslné jednání, které je schopen vymyslet jen moudrý homo sapiens.

Pospíchám na autobus a na lávce zastavím.Zahlédnu drahokam. Zářící smaragd letící nad potokem. Posadí se na větev, jakoby rozmýšlel, co dál. Už letí,
letí směrem ke stromům pár metrů od potoka.

Měla bych běžet, přesto mi hlavou prolítne myšlenka – proč mě chtěl zdržet? V duchu mu zamávám,
už jsme se tu dlouho neviděli, co? Mrknu okem a pospíchám dál.

Mám za sebou tak třičtvrtiny cesty,
blížím se k Mostu, kde budu přesedat na vlak do Loun. Najednou mě
něco přiměje podívat se na předvolání. Četla jsem ho několikrát, několikrát jsem si ověřila datum, abych tu dálku nejela zbytečně a abych to veledůležité jednání neprošvihla.
Dívám se znovu na datum a … no, skvělé, sakryš, jednání je až za měsíc!

Vzpomenu si na otce, který měl absolvovat kolonoskopii. Týden držel odpornou dietu, bylo mu zle a když po tom úděsném týdnu přijel do nemocnice, jeho jméno v ten den v plánovacím kalendáři uvedeno nebylo. Byl objednán až
na – za dva měsíce. Naštěstí ho vzali.

Ukecám soud, aby mě vyslechl? Jednou jsem umluvila řidiče autobusu, aby trochu pozměnil směr své
trasy. Ale soud?

Napadá mě mnoho míst a několik měst, kam bych mohla jet a jít. Jenže já blbec si koupila i zpáteční jízdenku. Navíc je pondělí a všechna muzea v okolí
jsou zavřená.

Přesto se na nádraží v Mostě ptám,
zda právě nejede nějaký vlak do Žatce. Nejel.

Usedám do motoráku směr Louny a když
přijde průvodčí, přivítám ho milým úsměvem.

Prosím vás, mohla bych se z tohoto vlaku nějak dostat do Žatce?

Občas pokládám zdánlivě nelogické
otázky a okolí mě má za podivína.

Průvodčí se dívá na moji jízdenku a praví: Máte lístek do Loun, jedete ve vlaku do Loun a chcete do Žatce?

Nevydržím se nesmát, ale stručně
vysvětluji situaci.

Průvodčí se snaží najít řešení,
ale jiné než dojet do Loun není. To nevadí. Vezme mě zdarma ještě o stanici dál, abych to měla blíže k centru.

Vy jste byla svědkem nějaké
nekalé události a jedete svědčit, že? Se smíchem mi říká
průvodčí.

Ne …chci odpovědět.

Nemusíte mi nic říkat.

Ale já chci a vše průvodčímu
řeknu.

Průvodčí se zlobí na poměry v naší
zemi, na to, jak pro české nemocné děti peníze nejsou a …
darmo mluvit.

Vystupuji. Jdu kolem autobusového nádraží a tak chvíli zkoumám spoje do jiných měst, ale nakonec zůstávám v Lounech. Když už jsem tady, najdu soudní budovu a projdu uličkami, které jsem minule projít nestihla.

Louny jsou krásné město. Přijela jsem do nich počátkem jara po pětadvaceti letech a poznala se svou pamětí jen sochu mistra Jan Husi na náměstí a gotický chrám.
Jinak se snad všechno změnilo.

Propuštěna gotikou jsem pak procházela malebnými uličkami renesančních stavebních mistrů a v proudu čase pak z vysokých domů na mě hleděla secese a smál se historismus.

Teď musím najít soudní budovu.
Mijím zavřenou galerii a milá paní domorodkyně mi vysvětluje cestu. Už vidím úřad. Zkusím to. Pohledný sympatický policista mě vyslechne, radí se s druhým, avšak naději mi nedávají.
Přesto mě pouští dovnitř branou, která se varovně ozve ve snaze odhalit mé zbraně.

Úředníci však striktně dodržují
své povinnosti (musí) a já jsem proti nim malá a bezbranná.
Přesto – když už se mi podařilo dostat se přes ozbrojenou stráž, zkusím více. Leč moje JUDr. není přítomna a naděje,
kterou mi dává jiná inteligentní paní mizí v troskách pravdivě
nevlídných slov dalších úřednic.

Však proč naříkat nad zdánlivě
ztraceným dnem a zbytečně vyhozenými penězi. Jak někdo moudrý
řekl:

Hleděli dva vězni z cely oknem ven

jeden viděl hvězdy, druhý
bláto jen

A já chci vidět hvězdy. Hvězdy v podobě doteků historie, architektury, umění člověčího a umění
přírody.

Mířím k íčku a vyptávám se, co se v pondělí dá vidět v tomto královském městě.

Je toho víc než by člověk na jedno pondělí odhadl …

Slunce se na obloze střídalo s deštěm, to abych se zbytečně netahala s deštníkem, horká
polévka mi spálila jazyk v mé oblíbené restauraci (kde jsem byla podruhé v životě) a město mě přivítalo svou vlídností, nově
namalovaného historického centra, které navazuje dojem, že středověk byl věkem nejkrásnějším, a rozlehlý park voněl koktejlem svěžesti letního deště a slunce. Na Ohři pluly březňačky a v dálce se třpytilo bělostné peří labutí.

“Ledňáčku, měl si pravdu.
Drahokamy vidí jenom ten, kdo je vidět chce. Možná jsi chtěl,
aby mi autobus ujel, protože ta cesta se jevila býti zbytečná,
ale já děkuji za další hezký den, kdy se mé srdce zase chvíli smálo.”

Tak tedy zítra.

Četla jsem to předvolání několikrát a ještě ho dám přečíst všem členům rodiny. Zítra je ten den. Zítra zas jedu do Loun na jedno představení do soudní síně.