sama ... s láskou ...

Když člověk rozdá všechnu lásku ze svého srdce, co mu zbyde?

Ne, myslím, že to ani nejde.

Zůstanu sama.

Dám ti pohlazení, tobě úsměv, tebe obejmu, tobě pomůžu … a jdu zase dál. Tulák a samotář.

Někdy je mi smutno.

Jsem sama.

Jen někdo je, hodně daleko, někdo,
kdo si přeje, abych byla šťastná. Jenom z těchto myšlenek se mi koulejí slzy po tvářích a děkuju za ta milá slova. Děkuju za to, že je ten jeden člověk, který na mě myslí. Vzpomene si tam za tou hradbou hor, v tom vzdáleném dalekém městě a jeho vzpomínka jak malý barevný motýlek přiletí a sedne si na rám mého okna a ráno, ráno až otevřu oči a uvidím ho, pohladí mě
vnitřní úsměv.

Jsem sama. Nikdo mi neosuší slzy a neuslyší můj smích. Zamykám je i sebe.

Ztrácím sílu a nalézám ji v drobných květech podél silnice, v kapkách rosy a v modré obloze.
Modrá obloha objímá celou Gáji a s ní i mě, malého tvora,
který miluje … jeho srdce je studnou lásky a bolí, když ji nemůže dávat. Ta studna se každý den naplní s východem slunce,
s vůní kytek a ptačími písněmi, s tancem větru v blankytném sále s oblaky.

Tak málo, tak málo stačí, aby se rodila láska v srdci.

Jsem sama. Sama s láskou ve svém srdci.

S láskou, s tou nezničitelnou silou.

Nečekám, že mi někdo porozumí.

Není to snadné.