Sahat či nesahat?

Miluji jeho zadnici. Je nádherná. Jakmile ji vidím, zapomínám na vše a jako smyslů zbavená
jdu za ní.

Ráda se jí
dotýkám, hladím, mačkám, sliny se mi sbíhají, jak se chci do ní zakousnout …



Je ráno. Stojí
v okně a zdraví syna, který odchází do školy. Přibližuji se. Jako magnet.
Jako můra lákaná světlem svíčky, co neví, že si spálí křídla. Dotknu se. Je hned tvrdá jako kámen. Vím, nemá to rád, ale … já neodolám. Chci zarýt prsty do
žuly … Směje se a varuje, ať toho nechám. Jednu ruku posouvám dopředu … jen se dotknout, pomazlit, pohladit … s ní (m).



A teď si mě navnadila, prudce se otáčí.

Ale … já pospíchám na autobus, špitnu nevinně.

Tak to máš smůlu.

Pevně mě
chytá a sune k posteli. Zarývám paty do koberce, jako bych se chtěla ubránit jeho moci a síle.

Che, v lese tahám těžký klády, ty jsi jako pírko, šklebí se.

Hodí mě na postel a jeho tělo jde hned za mnou. Rozhalí župan, který doposud zakrýval mé
tělíčko. Přidrží mi pevně ruce a mě pod tou silou a náhlou bezmocí projede velká vlna vzrušení. Moje drobné bradavky jsou uvězněny v jeho rtech a slastná bolest uvolňuje další vlny vzrušení. Roztahuje mi nohy.

Síla, proti které jsem tak krásně slabá a bezmocná.

Sahat mi na zadek se nevyplácí … zahromuje
J