aneb – Tělo, děkuji ti.

V našem kraji jezděj zelené
autobusy. První polovina je jen nízko nad zemí, aby pohodlně
mohly nastoupit kočárky a vozíky. Do druhé poloviny se vstupuje po dvou schůdkách a sedačky jsou ještě na dalším stupínku.
Sedávám si do té zadní půlky autobusu. Jako každé ráno v sedm hodin je z větší části zaplněná studenty, a tak si dnes přisednu k mladé ženě zaujaté muzikou ze sluchátek. Čtu si jeden blog o tom, jak někdo podlehl, a když jsem v polovině, tak mi žena naznačí, že chce vystupovat. Beru do ruky batoh a svetr a zvedám se, abych jí uvolnila cestu ke dveřím. Právě se blížíme k zastávce a řidič brzdí. Mám všechny ruce plné, tak se chci opřít o opěrátko sedačky, abych nespadla, jenže autobus brzdí
ponekud prudčeji a já, pozitivně myslící a věřící, že balanc hravě zvládnu, se setrvační silou pohybuji směrem dopředu. Pořád si myslím, že to bude dobré, jenomže jakási zlomyslná fyzikální síla do mně strčí a já … padám.
Kdybych však padala “normálně”. Přede mnou jsou ty dva schůdky a téměř bezedná hloubka první poloviny autobusu.
Najednou letím a nic mě nezastavuje. Letím a padám na to hluboké
dno v první polovině busu. Po dopadu vnímám jen, že ležím na
špinavé podlaze a že jsem nejspíš celá, pouze posunuté brýle na nose mi dělají starost.

Do prdele, utrousím si pro sebe
(já, sprostě nemluvící člověk).

Cítím na sobě oči cestujících a vstávám jakoby se nechumelilo.

Tak jsem si zahrála na kaskadéra,
uvolňuji situaci a slyším kolem sebe pokyvování hlavami a šumění
hlasů.

Jste v pořádku? Zaslechnu někde vedle sebe.

Ano, kývám s úsměvem hlavou.

Nestalo se vám nic? Ptá se mě
vyděšeně moje bývalá spolusedící a já skoro vykulím oči,
jak to, že je ještě v autobuse, který se znovu rozjel.

Já myslela, že budete vystupovat?
Říkám jí udiveně.

Budu, ale až na příští
zastávce, povídá mi a já si jen pomyslím, že mě mohla ušetřit toho nedůstojného a životu nebezpečného letu.

Vysvětluje mi, že řidič někdy jede rychle a že nestihne vystoupit.

Dobře, usměju se na ni a sedám si k oknu na její bývalou sedačku.

Vypadalo to hrozně, málem jste se bouchla do hlavy.

Prolítne mi hlavou, že jsem si taky mohla zlomit vaz, ale naštěstí jsem spadla tak nějak “akorát”.
Kontroluji brýle, vypadají, že jsou v pořádku, jen potřebují
vyčistit od autobusového prachu z podlahy.

Mobil pořád držím v ruce a tak si dočítám blog.

Zezadu slyším, jak studenti diskutují
o tom, jak někdo někde padal. Nikdo se nesmál, všichni jakoby se mnou soucítili. Přesto mě napadá, že se aspoň někdo mohl snažit mě zachytit. Ale třeba to nešlo.

Ani nevím, na jaké části těla jsem spadla. Po chvíli cítím místa, kde to začíná bolet a já tuším pod pravým loktem a hlavně na levém stehně velkou modřinu.
Jinak mé tělo vydrželo. Dívám se na místo, kde jsem stála a kam jsem dopadla a nechce se mi věřit, že jsou od sebe vzdálená
přes dva metry. Mrzí mě, že jsem se neviděla, jak letím.
Vypadalo to – za a) hrozivě, za b) legračně.

Tady máte knoflík, podává mi naše domorodkyně utržený knoflík z kalhot.

Jé děkuji, beru si knoflík, tak to přece jen někdo odnesl. Ale hlavně jsem vděčná
svému tělu, že vydrželo. Budu si ho muset více vážit a občas mu (kostem) dopřát i nějaký ten vápník.