Myšlenky na - smrt ..

Když slyším o nějakém plus mínus dvacetiletém
človíčkovi, který myslí na to, že si vezme život, říkám si – proč. Nabízí se
říci – Člověče,
co blázníš, vždyť máš život před sebou ... nebo ... prosím tě, takový pitominy pusť z
hlavy ... nebo
...tvoje
starosti ve tvym věku, pche, počkej až ti bude co mně a prožiješ to, co já
... Nabízelo,
ale já to tak nevidím. Pro každého člověka jsou ty jeho starosti právě těmi
největšími. Problémy dětí jsou mnohdy v očích dospělých hloupostmi. Asi už
zapomněli, že taky kdysi byli dětmi. Problémy patnácti-dvacetiletých jsou v
očích půlstoletých prkotinami. Asi zapomněli ... během své pouti životem.

Sebevražda mě vážně děsí. Možná i proto, že myšlenky na mojí smrt mi
proběhly hlavou tolikrát, že už to nespočítám. Jenomže ... já si jednoduše
nemůžu dovolit zemřít. Když si představím slzy mý mámy, sestry ... a pak, jak by
asi bylo a se žilo mým dětem ... to by byl sakra velký průšvih. A nejenom
promrhaným talentem či koulemi v žákajdě. Navíc nemám jistotu, že by se ze mě
stal anděl, který by je ochraňoval, ukazoval jim správnou cestu, radil a do
životní pouti jim pouštěl lidi, co by jim pomáhali. Prostě žít musím, děj se co
děj. Dokonce se i někdy modlím, abych ještě aspoň deset let tu v plném zdraví
byla. Přesto ... ubránit se někdy té pesimistické lhostejnosti je těžké. Někdy
je těžké žít, snadné zemřít.

Ty chmurné myšlenky se objevují v přesně určitých
okamžicích. Člověk se cítí najednou u dna, bez sil, bez cíle, bez naděje, bez
smyslu čehokoli, sám ... a chmurné myšlenky bují a zabírají stále víc a víc
místa v hlavě. Člověk najednou vidí už jen tmu. Ale pokud jsou to myšlenky, dá
se s nimi něco dělat, protože myšlenky jsou ohebné. Marcus Aurelius řekl:
Náš život je takový jaké jsou naše
myšlenky. A černé
myšlenky se dají přetřít jinou barvou, a svojí další cestu a směr si můžeme
"namyšlenkovat" lépe.

Kolikrát jsem si snažila představit si, že mi bývá poslední měsíc života.
Někde se to tak radí. Jak bych ho asi prožila. Jak, s kým, kde. Prý to funguje.
Nevím. Svůj mozek jsem neobelhala. Ale jsem vlastně ráda, že tu skutečnost, kdy
bych věděla, že mám před sebou už jen pár týdnů, neprožívám a nemám.

Tak
si nejspíš jednou začnu říkat to, co říká skoromoje sedmaosmdesátiletá babička
(bezvadná osoba a její zdraví vážně nic moc):

"Stojí to za hovno,
ale ještě se mi odsud nechce."