Uložíš mě teto ?

Tak jsem si včera odpoledne stála u žehlení, když v tom mi volala kamarádka. Pracuje v dětském domově a potřebovala s něčím pomoct. Prý nemá tak šikovné ručičky jako já a není ani tak kreativní. Tak jsem slíbila, že jak dodělám svoji práci doma přijedu. A tak jsem doma sbalila buchty co dcera napekla a pytel oblečení co jsme už zas vytřídili a vyrazila jsem. Už jednou jsme dětem posílali plyšáky a nějaké oblečení. Vždy jsem tohle oblečení posílala dál po rodině, ale teď už to nedělám. Jsou prostě děti, které to potřebují víc.

Ověšená jako Mikuláš stojím před dveřmi a zvoním. Ozve se milý dívčí hlásek, ptá se kdo tam je a já odpovídám. Když dostává ujištění, že jsem očekávána pouští mě dovnitř. Vcházím a tak nějak se tam motám, nevím kudy a pak už ten samí dívčí hlásek na mě volá.

" Teto, nahoru po schodech. "

Stoupám nahoru a jsem malinko nervozní, oslovení " teto " mě trošku rozhodilo. Vcházím ale do dveří s úsměvem a vítám se s kamarádkou a dívkou co mě pustila dovnitř. Je to malé okaté děvče a stydlivě se na mě usmívá. Předávám jí napečené buchty a kamarádce pytel s oblečením. V tom už přichází další děti a seznamujeme se. Nervozita ze mě opadá, dostanu kávu a povídáme si. Některé děti koukají z dálky, jiné se chtějí hned kamarádit.

Kamarádka mě seznamuje se svým problémem a já se pouštím do práce. Mám kolem sebe několik pomocníku, vysvětluji jim co dělám a proč to tak dělám. Bavíme se o škole a o tom co je zajímá a čas utíká. Pozoruji ten cvrkot co tam vládne, úkoly co mají přesně rozdělené a dělají je. Některé bez remcání, některým se nechce. Je to v podstatě jako doma, jen těch dětí je mnohem víc. Každé je jiné a za každým se skrývá jiný příběh. Je mi z toho smutno ale oni vše berou tak jak je. Prostě neměli to štěstí aby vyrůstaly ve funkční rodině a perou se od malinka s tím aby ve světe našly své místo.

Když už je moje práce u konce sedím a jen tak koukám a přemýšlím. Vzpomenu si na modré stránky a to co se tu děje a říkám si. Sakra kdyby všichni ti lidé co se tu neustále dohadují dali jen polovinu té energie na pomoc někomu, kdo to potřebuje, možná by byl svět o trošku veselejší. Ano je to naivní myšlenka, ale já se jí budu aspoň trošku držet. Už teď vím, že vezmu své děti aby tam šly někdy se mnou. Aby viděli, že nemají důvod si přihloupě stěžovat a snad si našly i nové kamarády. A s dcerou už dáváme dohromady výtvarný projekt, který by ty děti mohl bavit.

Uvidíme jak to všechno dopadne, ale to když mě ta malá holčička poprosila abych ji uložila do postele mě opravdu hluboce zasáhlo a já vím, že se tam za nimi budu vracet. Ne ze soucitu, ale proto že to tak nějak má být. Že to bude taková ta moje malá pomoc za všechny mé hříchy.

Přeji Vám všem hezké pondělní dopoledne a zkuste třeba zapřemýšlet :)