Jak ztratit přítele

Nemusí odejít do nebe.

Nemusí to být zrada, která hned napadne jako
první.

Člověk může porozumět a pochopit mnohé, avšak
není povinen odpustit.

Přítel není ten, kdo snese všechno, na kom se dá
štípat dříví.

Máme v úctě takového člověka, protože víme, že mu můžeme
říci opravdu hodně, snad i vše, to dobré i to zlé.

Co s tím, když se objeví někdo,
kdo přátelství nabídne.

Přátelství není závazek, ale má velkou
hodnotu.

Jdete krátce tou cestou a pak přijdete ke
vrátkům. Obava vás zabrzdí, avšak ten, kdo vás drží za ruku, říká – neboj se, je
možné se vrátit zpět.

Váháte dlouho a pak ten krok uděláte. Možná se
necháte unášet nějakým proudem.

Jdete dál, přestože ten druhý ví, kde jsou vaše
hranice.

Má to být láska … je to láska … ale ta cesta má
své závory. Nemůžete jít dál.

Znovu to říkáte.

Do tmy bez ozvěny.

Do tmy bez odpovědi.

Křehké stavby se bortí, stačí jen slabý
vánek.

Bylo na začátku přátelství?

Asi … ne.

Bylo možné najít vrátka k návratu?

(Asi … ne.)

Byla to láska?

(Asi … ne.)

Byl šťastný?

(Už … ne.)

Jak ztratit přítele?

Nechat ho přijít až k vám na lůžko.

Dovolit mu překročit jednu hranici.

Tu v srdci. Tu, co zavazuje smysly.

Protože pak cesty zpět není. Vrátka
zmizela.

Nebo cesta k nim je hodně hodně
dlouhá.

A na dlouhé cesty však někdy není dost
času.



https://www.youtube.com/watch?v=f8Vo6KO09oY