Změna

Stála jsem druhá ve frontě u pokladny vietnamského obchodu, jediného v této obci. Přede mnou platila starší paní. Ten účes je mi dost známý, pomyslela jsem si. Dokázala jsem si přesně vybavit tvář patřící z druhé strany tomuto účesu. Nosila jej jen jedna osoba, kterou jsem dříve znala. Udělala jsem krok, abych mohla nahlédnout do tváře … ne, to je někdo jiný, cizí. Paní se na mě krátce podívala …

„Dobrý den“, usmála se, „kde se tu berete?“

„Dobrý den,“ oplatila jsem jí úsměv, „jdu jenom na vlak.“

Po půl minutě hovoru jsem s omluvou sdělila, že, bohužel, nevím, odkud se známe.

„Já jsem se hodně změnila,“ klidně povídá, „počkejte, mám kousek stejné cesty, připomenu se vám.“

Vyprávěla mi, kde pracovala, s kým pracovala, kde bydlela, jak mě potkávala … Poslouchala jsem a po chvíli pochopila, že je to přesně ta paní, která mi na mysl přišla jako první. Nosí stále stejný účes. Jenom ta tvář byla úplně jiná. Změna. Nebo proměna.

Kolikrát jsem se bavila na účet lidí, co mě zdravili jako starou známou, hrnuli se ke mně, a chvíli trvalo než jim došel jejich omyl. Kolikrát jsem odpovídala na pozdrav lidí, co mě zdravili, a já sotva tušila, odkud je znám. Co až se to otočí. Až já budu zdravit ty, kterým moje tvář bude úplně cizí. Až obraz v zrcadle přestane být známý a já se ho budu ptát – Kdo jsi?