Pojď se prát

Opřel se ráno o levé předloktí a naklonil se ke mně.

Pojď se prát. Řekl s úsměvem a šibalsky zamrkal.

Seděla jsem na letišti, nohy pokrčené, opřené o postel a ruce křížem položené na kolenou. Podívala jsem se na něj a přemýšlela, jak to myslí. Tak on se chce prát? Říkám si v duchu. Se mnou, se slabou ženou, co má ruce jako špejličky. Na pravé špejličce vytvořím z malé dlaně pěst a ta krátce, prudce, nečekaně, ale opatrně vyrazí proti jeho nosu, bez jakéhokoli varování. Tu máš, pomyslím si.

Au, zamračí se a masíruje si bolavý nos.

Vždyť jsem se tě sotva dotkla, dávala jsem si pozor, abych neuhodila moc, bráním se a dodávám: Chtěl ses prát.

No já myslel – milovat se.

Ty tomu říkáš praní? Ptám se a v duchu si pomyslím, že dřív to tak nikdy nenazýval. Snad.

Se mnou není radno si zahrávat. Dlaně sice malé, ale zato umí přesně mířit a vyvinout velikou sílu a prudkost.

-----------

Odpoledne však náhle pomalu a jistě sílí bolest na chodidle.
Dojdu domů z práce a jsem ráda, že jsem došla. Sotva chodím a večer hledám ve skříni hole.

-----------

Blíží se ke mně, uličník m u z očí kouká.

Chceš dostat holí? Ptám se varovně.

Uchechtaně přijde až ke mně a dotkne se zezadu celým tělem.
Lehce, přesto se zapotácím a musím se zapřít berlou.

Chytne mě prudce za prso a není to proto, abych neupadla.

Dneska se nemůžeš bránit, potutelně se chechtá mé
bezbrannosti a nemohoucnosti.

Jo jo, dneska je ve výhodě, dnes můžu stát jen na jedné noze a rozhodně bych nikomu neutkla, ale … jestli bude zlobit, tak ho tou berlou přetáhnu.

----------

Nebo si ho přitáhnu.

A budeme se prát.

Nebo radši milovat.