zahodit vzpomínky

Přicházejí každé ráno. Nečekané,
nezvané, tolikrát odmítnuté, přesto s probuzením se
vynoří znovu. Derou se skrz zavřená víčka do hlavy. Ještě napůl spím a nemám
sílu je odehnat. Využijí toho. Připomínají, co by mělo být v té jámě minulosti
zasypáno.

Plánujete
spolu? Zeptal se mě kdysi můj … Pocítila
jsem důležitost, možná i naléhavost, téhle otázky a několikrát se mi i později
v hlavě objevila. Plánujete. Spolu. Člověk přece plánuje věci budoucí s tím,
s kým je chce prožívat. A já neplánovala. Byl to nějaký signál?

Vzpomínky otevřou svou knihu na stránce minulosti,
na stránce, která měla být vytržena a spálena. Ukážou křižovatky, na kterých
jsme se vydali špatným směrem, a nutí nás litovat.

Zahodit vzpomínky. Odskočit si do jeslí mezi batolata a nechat se nakazit jejich uměním
žít přítomností, nemyslet na minulost ani na budoucnost.

V posledním roce jsem dostala tři
nabídky k sňatku. Nebo jen ke společnému životu. Ta poslední byla úsměvná.
Potkala jsem ho náhodou. Volal na mě, ať počkám, že mi něco musí říct.
Pospíchala jsem na autobus. O dva dny později jsem ho potkala znovu. Seděl na
lavičce, pojídal právě koupenou tlačenku s rohlíkem a říkal, že by si mě vzal,
že má doma milion, že se budu mít dobře. Vysvobodila mě ta paní, co vybírala
popelnice. Zřejmě se dobře znali. 

Ta druhá nabídka mě překvapila a zaskočila. Viděli
jsme se jen párkrát. Pro tu spokojenost nahého těla, pro vyplnění ouchylných
snů. Bydlel v malém zahradním domku a mě tam jednou bylo hezky. Jenže. Bojím se
podobných nabídek. Nevím, proč ke mně přicházejí. Neměly by.

Ta poslední … byla jediná, které jsem kdy věřila.
Nemohl by se najít důvod, proč jí nevěřit. Proč nevěřit její upřímnosti a
upřímnosti dalších slov a skutků. Jenže. Další hloupý útěk. Modlitba vzniklá
obrovskou časovou mezerou. Není možné přijmout. Jsou okamžiky, kdy skutečnost
velí. Křehkost života. Křehkost citů. City, jichž se člověk bojí dotknout i svým
dechem. Zahodit vzpomínky … snad lze. Zahodit city? To nejde. Jedině … zeptat se
rorýsů, jak oni to dokážou.

Zahodit vzpomínky a minulost se ztratí. Nebude
důvod rmoutit se tím, co bylo, co by bylo – kdyby, co by mohlo být. Vzpomínky
brání prožívat přítomný okamžik.

Vzpomínky. Ráno zase zaklepou.
Kdoví co přinesou. Pozvu je na hostinu a pak
se s nimi rozloučím.

https://www.youtube.com/watch?v=Ee3NeK1w8Ko