Patřím

Seděl u
rybníka a snad chytal ryby. Pozoroval vodní hladinu, blyštivé odrazy topících se
paprsků slunce, drobné vlnky, které občas prohnal chladný vítr. V hlavě se mu
rozezněly myšlenky, zněly jak příjemná hudba přicházejí odněkud z nebe. Snad po
větru, snad po bílé holubici, poslal zprávu.

Chtěla by
sis ke mně přisednout, jako fena … já bych Ti zabořil prsty až ke konečkům vlasů
a pevně bych si tě držel ...

Snad obláček
na modré nebe napsal odpověď.

Ano, moc
ráda.

… můj
Pane.

Bylo to
poprvé, co ho tak oslovila. Oslovení, které zní jak šum potoku ve skalní
průrvě.

Nevnímal
pohyb splávku, necítil studený vítr, co se mu dral za košili, neviděl to hejno
ryb plujících kolem. Jedna cosi zašeptala nad vodní hladinu.

Snad každá
kapří šupina musela v jeho očích číst.

Stal jsem
se majitelem šíleně krásné duše. Jedné duše, co dokáže dávat úsměv kolem sebe
...

Je to tak
nádherné – patřit někomu.

Nepatříš
někomu, patříš MĚ.



Patřím. A
kdykoli mi myšlenky přinesou to slovo do nitra mé mysli, vnímám je silně celým
tělem a srdce se mi rozbuší.

Patřím.



(váhám to sem dát, ale uvidím ...:)