Dny duševního zdraví

Tak jsem zjistila, že vlastně vůbec nežiji. Jen práce a rodina a děti. Pak nemám vůbec zdání co se v našem městě děje a jaké akce jsou. Teda když pominu ty velké každoroční. Naštěstí mám výhodu v tom, že dcera se pohybuje ve společnosti a lidmi co spoustu akcí pořádají a tak mám přes ni trošku přehled. A vlastně kdyby nebylo jí tak ani nikam nejdu. Ona mě vždy vytáhne ať se kulturně vzdělávám a já jsem za to moc ráda.

Minulý týden přišla s tím, že je u nás 1. ročník festivalu Dny duševního zdraví. Nějak jsem si nedokázala představit o čem všem to je. Tak jsem zapátrala na netu a ta myšlenka osvěty se mi líbí. Bohužel jsem na vernisáž a zahájení jít nemohla. Dcera ale nechyběla a večer když jsem přišla z práce mi barvitě vyprávěla zážitky. Tím největším bylo seznámeni s fotografem Jindřichem Štreitem. Obě jeho práce známe a já ji to osobní setkání záviděla. Ale tak nějak zdravě, přece jen mladí v před. Zajímal se o práci a projekty na kterých pracuje a dal jí pár dobrých rad a snad její absolventská práce dopadne na jedničku.

Pak mi popsala budku, kterou tam nainstalovali. Člověk si do ní sedne a po dobu asi 7 minut simuluje stav člověka, který trpí schizofrenií. Tak si říkám, že se tam tento týden vypravím. Podívám se na výstavu a snad najdu i odvahu na tu budku. Jen si tak říkám co když se nic nestane a já pak zjistím, že blázen jsem už dávno. No uvidím.

Půjdeš se mnou ?