Dny duševního zdraví II.

Člověk si má udělat i chvilku pro sebe a tak i já si našla nějaký ten čas a vyrazila na výstavu. Nešla jsem sama a měla milý doprovod. Ne, nešla se mnou dcera ale osoba mužského pohlaví. Když mě vyzvedl, ptal se jak jsem dnešní odpoledne naplánovala. Pobavilo mě to,jako bych vždy vše nalinkovala jak to bude. Smála jsem se a jen mu oznámila, jakým směrem se vydáme. Moc dobře věděl kam chci jít, ale zkoušel jestli jsem nezměnila plány.

Výstava byla moc zajímavá, oba dva práci fotografa známe a tak bylo o čem povídat. Mě se hlavně líbí, že fotí na kinofilm, žádný digitál a počítačové upravování. Fotky mají duši, i když mnoho lidí by mohlo říct, že jsou depresivní. Ale ony nám jen ukazují život i z druhé stránky, ne vždy je všechno jen sluníčkové. Pak přišla na řadu budka. Já neměla odvahu, on tam šel s úsměvem. Nechala jsem ho tam a aspoň si pořádně přečetla o čem vlastně ta budka je. Kdo se na její tvorbě podílel a proč vlastně vznikla. Než jsem do sebe nasoukala všechny tyto informace, on už byl venku. Neoslovilo ho to a nebavilo. Strkal tam mě, jen to běž vyzkoušet. Nechtěla jsem, znám se a vím jak na mě takové věci působí.

No jenže i mi ženy máme své ego a já nechtěla být za poseru a tak jsem šla. Nasadila sluchátka, pohodlně se usadila a pustila film. Po půl minutě už mi bušilo srdce jako o závod a začala jsem pociťovat strach. V jeden moment jsem se pořádně lekla, ale pořád jsem si říkala, že to dám. Vydržela jsem to jen do půlky. Tak silně to na mě působilo, že teď vážně přemýšlím jestli i já nejsem blázen. Ale to je jen má citlivá duše. Vše silně prožívám, jak radost a štěstí, tak smutek a bolest. A už moc dobře vím jak duševní bolest je silná a jak moc dokáže ochromit celé tělo. Musím složit studentům pochvalu za to co stvořili a nechali nás nahlédnout do pocitů lidí co trpí schizofrenií.

Ze smíšených pocitů mě vytrhl zvuk telefonu. Mé zapomnětlivé starší dítko mi volalo a dožadovalo si zachránit. Výstava je jen pár minut od školy, tak za námi přiběhla. Zdvořilostní pozdravy a debata o fotkách. O tom jak fotograf je " úžasný týpek " a "best friend " jsem se i zastyděla. No a když začali debatovat o psychickém automatismu byla jsem v koncích a jen v duchu prosila ať začnou mluvit řečí i mého kmene. Mé prosby byly vyslyšeny a zachránil mě zvonící telefon mého doprovodu. Já se s dítkem rozloučila, předala jí co potřebovala a utíkala zas do atelieru.

Zbytek odpoledne už se nesl v řeči, které už dobře rozumím a moc se mi libí. Bylo to opět moc hezké odpoledne.

Děkuji ...