zahodit radost ..

Člověk občas potřebuje najít prostor pro nějaké věci. Chodí po bytě a kouká, kam by to uložil. Pak se rozhodne. Otevře dvířka skříně a koná.

Potřebovala jsem někam uložit věci potřebné, jako jsou prostěradla a ručníky. Kam s nimi. Otevřu dvířka skříňky, za kterými jsou ukryty herbáře, ptačí pera a sušené mechy. Roky jsem je sbírala. Chodila po lesích a loukách, setkávala se s nima. Sedávala nad knihami a dovídala se, s kým mám tu čest. Byl to kus mé cesty. Té, na které jsem prožívala radost.

Vyhodím to. Herbář možná odnesu do muzea. Většinou se do muzea odnášejí různé pozůstalosti. Co zůstane po mně? Regály plné knih a sušená
tráva. Popsané stohy papíru, kterým nikdo rozumět nebude a jenom budou vyvolávat falešné domněnky, bludné představy a paranoidní fantazie. Vyhodím to.
Uvolním místo věcem "důležitým".

****



Vzpomněla jsem si na toto mý starý psaní vzápětí poté,
co mi rozzlobeně a nahlas řekl: Ty tvoje
šutry nás neuživí.

Jo, jasně, má pravdu. Šutry nás neuživí, jíst se nedají. Ani dům se z nich postavit nedá. A za peníze se prodat taky nedaj, jsou úplně bezcenné.

Jenže …

Když pominu to, že je zčásti potřebuji ke své práci tak … tak je tak trochu potřebuji.

Proč? Pro jejich krásu. Pro krásu, která se rodila v nitru země a dotkla se nitra mého. Pro jejich vůni, vůni země. Pro energii, kterou ze sebe vydávají.

Ráda si je prohlížím a ráda se jich dotýkám. Jako bych se dotýkala své rodné země. Země, ze které vzešel život, a země, která prach z mého těla jednou pohltí. Země, které jsme se tak moc vzdálili. Už jen třeba tím, že stavíme vysoké domy, leháme na postelích a ty ještě dáváme do xtých podlaží.

Každý, kdo si lehne jen tak na zem do trávy, pocítí to silné spojení. Ztrácíme ho. Necítíme ten pradávný dotyk země. Uléháme do postelí, nosíme boty, zemi zaléváme asfaltem a betonem …

Když sevřu ten obyčejný kámen v dlani, je to, jako kdybych se dotkla svého domova, jako bych se dotkla – života.

Života, kterému srdce bije radostí.