Psí hvězda Sírius

Poslední pohlazení?

S podzimem přichází
na oblohu mé nejoblíbenější souhvězdí. Orion. Zdobí jižní obzor oblohy a přináší do mé duše pohlazení, úsměv a jakési vyrovnání. Lovec Orion, u jehož
nohou stále leží jeho věrný Velký pes. A s ním … bíle zářivá hvězda Sírius.

V pátek ráno, stejně
jako každé ráno, dávám do misky našemu psímu kmetovi kostky z konzervy a pohladím ho po hlavě. Jen trochu ji nadzvedne a otevře oči.

Měj se hezky, kamaráde, pozdravím ho a běžím na autobus.

Ten den se vracím až
večer, k domu přicházím za šera. Přivítám se se členy rodiny, jeden však chybí. Na svém místě na mém starém spacáku v šatně neleží.

Kde je Rexík?
Ptám se. Nikdo neví.

Venku ho už nenechávám, má
špatnou orientaci, dvakrát spadl do potoka a nemohl zpět.

Už je úplná tma a v černé tmě se černý pes špatně hledá. Zvláště, když téměř neslyší.

Procházíme s mužem celý dům, každý se dívá na tatáž místa několikrát, prohledáváme zahradu,
skleník, včelín, starého trabanta, kde v létě v noci spával … říkám dětem, že se jdeme s taťkou podívat po Rexíkovi, ale než jsem zpět venku,
muž je kdesi.

Jdu vesnicí sama.
Obklopuje mě tma, jen občas ji zažene světlo pouliční lampy. Pár metrů ode mě
slyším dusot. První, co mě napadá, je stádo divočáků, ale mohou to být jen kopýtka vyděšené srnky.

Vracím se po silnici a slzy mám pod víčky. Baterkou prohlížím každý temný kout. Nic. Blíží se ke mně
hrozivě vypadající raťafák, zákeřný štěkající jezevčík, napadající zezadu.

Co na mě štěkáš? Kdybys mi raději řek´, kde je náš
psík. Povídám mu. Neřekne.



Muž už je doma … se stejným pátracím výsledkem jako já.

Pojď ještě nahoru, říkám.

Tam jsou jeleni, ozve se dcera.

Proto tam nechci jít sama …

Muž se zvedá a jdeme se podívat ještě po jedné cestě, i když tušíme, že do kopce šel těžko.



Možná to má za sebou. Je to lepší než aby se trápil

Možná někde je zalezlý, nemůže ven a trápí se.

Možná ho někdo srazil autem, naložil a v lese vyhodil …

Strašná
představa.



Kde máš kámoše?
Ptám se našeho kocoura, ale co po něm chtít. Toho zajímala jen jeho miska s jídlem.



Druhý den dopoledne hledáme znova … i odpoledne.



Odešel. Odešel možná
stejně nečekaně, jako se jednoho dne objevil u nás.



Když zhasla světla jednomu kokršpanělovi, který nás provázel na našich tuláckých cestách, napsala jsem písničku … Už je někde zapomenutá, jen slova refrénu se mi vybavují.



Na obloze bliká stále

Sírius – hvězda modravá

Patří všem psím tulákům

Hřeje psí srdce toulavá





Možná i tvé psí srdíčko se toulá na té psí hvězdě.

Ale třeba dnes v noci ti posvítí a ukáže cestu domů.