Milada

Ach,
ano. Milada.

Ta tajemná neznámá kráska.

Kluci o ní básnili celou cestu. Jejich slova byla plná touhy, vášně,
lásky …

Jejich slova mě nalákala a já se na ni začala těšit. Moc. Na Miladu.
Jaké to bude, až se s ní setkám, až do ní vstoupím, až
se mě dotkne a celou mě pohltí. Milada. Ta nádherná tajemná
kráska.

Až
vstoupím do jejího lůna a ona mi ukáže svoji krásu a dá
pocítit tu hlubokou rozkoš. Chvěju se a trochu bojím. Bude to moje – poprvé – s ní. S Miladou.

Vstoupili jsme dovnitř spolu se Zbyňkem, Dušan zůstal venku u vchodu. Tak to má být – kvůli bezpečnosti. Ještě, že má Zbyněk zkušenosti a udělal u vchodu značku. Já bych se už odtamtud ven nikdy nedostala.

Dnem protékal potůček a vedl nás podzemní chodbou. Za světel jedné
neustále blikající čelovky a dvou střídavě zhasínajících baterek jsme si prohlíželi nitro podzemí, brčka na stěnách a postranní vstupy. Levá chodba končila prostorným sálem se stalagmity a stalaktity.

Na konec pravé chodby jsme nedošli. Zbyněk se náhle zastavil a že se už vrátíme.

Kde jste tak dlouho? Zlobil se Dušan.

Divili jsme se, proč se zlobí, vždyť jsme dole byli jen chvilku, tak třicet minut možná.

Jo,
chvilku, dvě hodiny. Čas pod zemí má svůj vlastní čas. Ubíhá
rychleji než na povrchu.

Druhý
den se ukázalo, že Zbyněk měl nějaké podvědomé tušení, a proto se otočil zpět. Vypravili jsme se do Milady znovu a u vchodu se setkali s nějakými speleology z Moravy. Za místem, kde to
Zbyněk otočil, se strop snížil a voda stoupla. V předklonu a s vodou do půli stehen jsme došli až k tajemnému a zrádnému sifonu.

Jo
, Milada. Ta tajemná a nevyzpytatelná kráska. Zaváže oči do tmy a vy se v ní zcela ztrácíte. Ztrácíte a čas spolu s vámi.