Místo, kde je fajn

Vstoupila jsem do místnosti, kde mi bývalo dobře. Ano. Znovu vidím ty tváře, znovu slyším hlasy …
je to tak dávno a všechno je už úplně jiné. Čas změnil obraz v zrcadle, v místnosti je už jiný nábytek a stěny mají jinou barvu.

Otevřela jsem dveře do jednoho virtuálního domu a vstoupila na chvíli dál. Prohlížela jména,
přezdívky někoho, jehož slova a myšlenky dostávaly tvary písmen vystřelené z klávesnice. Kdo to je? Tolikrát jsme spolu mluvili tou virtuální řečí, avšak nikdy se neviděli, nepoznali se. I
zde mi bývalo kdysi fajn. Kdysi. Čas změnil přezdívky na obrazovce a paměť zapomněla, co kdysi dříve stvořila.

Když najednou nemám, kam jít, když
se cítím sama, jdu na místo, které mě vždy přivítá s
úsměvem, které mlčky ke mně hovoří a kde je mi vždycky …
ano vždycky dobře. Kde nemám pocit osamění, v sobě cítím rovnováhu a srdce spokojeně bije. Je to příroda. Jsou to lesy,
skály, kopce … Mísí se v ní spousta vzpomínek, ale nemám z nich pocit, že bych něco ztrácela. Že bych odcházela a vracela se s tím podivným pocitem neznámé ztráty.

Příroda.

Je ještě jedno místo, kde je krásně
a kde se cítím v bezpečí a spokojená. Kde bolestné vzpomínky mizí jak tající led pod teplými paprsky slunce. V náruči muže.
V jeho teplém silném objetí.

Včera ráno jsem ho přikryla svou pokrývkou a odešla do práce. Ale dnes, dnes jsem zalila v konvici
čaj a vrátila se k němu. Vklouzla jsem k němu pod deku, nohy propletla s jeho nohami a jeho ruce mě přitiskly k sobě a
uzavřely do pocitu jistoty. A mně v tu chvíli bylo krásně fajn.