Měli jsme se setkat

Věřím, že mnohá setkání nejsou jen tak náhodná. Mají určitý smysl.
Význam. Někdy přemýšlím nad tím, jaký a proč mají právě takový
průběh.

Je to víc jak dvě desítky roků, co mi řekl: „Jednou třeba budeme žít
spolu. Třeba, až nám bude padesát.“ Zatrnulo mi. Připadalo mi to nemožné, skoro
zbytečné. Vždyť já s ním chtěla žít teď a mít s ním děti. Ale po padesátce? Pár
dnů na to jsem viděla kousek filmu s Richardem Chamberlainem, který se setkal se
svou láskou po čtvrtstoletí a vzali se. Když je to možné ve filmu, proč ne
v životě? Projelo mi tehdy hlavou.

Při jednom v našich mála setkáních (k jejich počtu by bohatě stačila
jedna ruka) v posledním čtvrtstoletí mi řekl: „Kdybych mohl vrátit čas, udělal
bych spoustu věcí jinak.“ A já chtěla odvrátit marnost a řekla mu, že kdybychom
se vzali, třeba bychom se rozvedli, třeba bychom se nenáviděli. Nevěřil. A já
taky. „Třeba ne,“ prohodil jen.

Vím, že jsme zůstali hluboko v obou našich srdcích. Navždy. Ať už to zní
jakkoli filmově.

„Jsem rád, že jsme se v životě potkali,“ řekl mi ten, který mi dal tolik …
citu, svého času, doteků, že jen těžko najdu slova, kdybych to měla někomu
vysvětlit. Ten hluboký cit, nazývaný láskou, vás přepadne v kterékoli době. Za
pár setkání mi dal tolik, co jiný nestihl za několik roků.

Měli jsme se setkat … snad pro ty vzácné dary, které jsme si (snad
navzájem) věnovali.

Měli jsme se setkat … ale asi ne pro společný život.

Život je někdy podivný, zdá se až nelogický. Žila jsem s tím, s kým jsem
nechtěla, měla jsem děti s tím, s kým jsem nechtěla, a s tím, s kým jsem být
chtěla, jsem se zvláštně míjela.

Všechna setkání mají nějaký význam. Někdy ho nevidíme jenom proto, že
žijeme poněkud jinou představou.