Jsi dobrej táta

Usadím se pohodlně do sedačky autobusu, vytáhnu sešit a propisku, mám toho v hlavě moc a chci si ji pročistit.
Zvoní telefon. Jméno na displeji mi prozradí, kdo volá – už mi dlouho nevolal – tuším proč. Blíží se promoce naší starší dcery.
„Haló, ano prosím,“ říkám do telefonu svá klasická úvodní slova.
„Ahoj,“ ozve se jeho zvučný baryton. „Jak se máš?“
Povídáme si krátce o tom, jak se nám daří.
Povídáme si o naší prvorozené dceři a její promoci, nabízí mi, že mě může vzít do Prahy autem.
Povídáme si o klukovi, do kterého je dcera zamilovaná, o odpovědnosti za rodinu, o tom, že má mít vedle sebe někoho, o koho se může opřít …
Usmívám se.
Znala jsem ho, když mu bylo dvacet.
Znala jsem ho, když mu bylo dvacet pět, třicet …
Povídá, jak se snaží jí být dobrým vzorem, jak jí pomáhá …
Usmívám se a pak řeknu: „Jsi dobrej táta.“
Je slyšet, jak je zaskočen a jeho upovídanost náhle utichá.
„No … děkuju … to mě těší slyšet to právě z tvých úst. Z úst matky.“
Jsem ráda, že ho to těší. Upřímně těší. Vím, že si zaslouží, aby to slyšel. Chtěla bych mu říct ještě něco, poděkovat za něco, ale pod víčka se mi hrnou slzy, tak nemůžu. Musím mu to napsat.
Po půlhodině vystupuju z autobusu a pořád si povídáme. O svých rodinách a příbuzných.
Usmívám se. Mám z něj radost.
Jsi šikulka, říkám.
Jsem ráda, že jsem v tuhle chvíli měla možnost mu říct, že je dobrej táta. Někdy praštěnej, bláznivej, někdy přehnaně starostlivej, ale milující otec. Vím, jak má naše dcery rád a jak mu na nich záleží. A za to (a nejen za to) mu moc děkuju.