Nahá v autě

Auto odbočilo ze silnice směrem k benzínce. Asi budeme tankovat, pomyslím si a dám kolena k sobě. Jenže benzínku míjíme, stejně tak dlouhou řadu kamionů. Za těmi posledními náhle zaparkuje. Přesedni si dozadu, slyším. Mám v hlavě otazník. Vystoupím z auta, přelítnu očima kamiony, u dvou posledních jsou řidiči. Sednu si na zadní sedačku auta, zabouchnu dvířka a říkám si: Tady? Co? Svlíkni se, řekne krátce a důrazně. Jenom polknu a v očích mi blýskne překvapením. Rozepínám si bílou halenku a pomalu se soukám z rukávů. Podprsenka je dávno rozeplá a svlíká se sama. Úplně? Zeptám se jako kdybych musela v tu chvíli něco říct. Odpoví mi jen jeho oči. Během chvilky zbytek oblečení sklouzne z mého těla. Sedím. Čekám. Dýchám. Zavaž si oči šátkem. Zavážu si oči, pevně na dva uzly, a ponořím se do tmy. Do tmy, která mě svazuje a osvobozuje zároveň. Jak máš sedět? Připomene mi, že mám dát kolena od sebe. Auto se rozjede. Snažím se klidně dýchat a uvědomuju si tu skutečnost. Sedím nahá v autě na zadní sedačce s koleny od sebe a nechám se vézt ... kamsi. Neprolítlo mi to náhodou před chvílí hlavou? Ještě když jsem seděla vpředu vedle řidiče, jeho ruka zajížděla pod sukni, hladila mě po nohách a v rozkroku, pomyslela jsem si, že bych v tom autě chtěla sedět "ve skafandru ze své kůže". Nevnímám auto a svět kolem sebe, vnímám jen své tělo.

Hlavou mi proběhne ráno. Kličkovali jsem zasněženým městem a ten prodavač perníkových srdcí mi řekl, že jsem vybrala správně a že budu mít hezkou noc. Mám hezký den. Kličkovali jsme mezi stojany s oblečením a já s úžasem sledovala, jak mi vybírá sukně a kalhoty. Kdopak se o mě tak naposledy staral? Jak mu to jen oplatím. Koupenou sukni jsem si hned měla obléci a černé nadkolenky k tomu. Snad se mu v ní líbím. Usmál se na mě. A teď tu sedím bez té sukně i nadkolenek ponořená do tmy se svým nahým tělem. Zasněžené srdce Evropy je daleko za námi.

Zastavíme. Někde. Představuju si, že jsme uprostřed hlubokého lesa. Bouchnutí dveří a ticho. Dlouhé ticho. Sama nahá v autě uprostřed lesa. Po mnoha nekonečných minutách slyším dvířka a už sama nejsem. Klekni si. Klekám si čelem k němu, dává mi ruce za záda a svazuje je. Mám sucho v ústech a potřebuju něco malého sníst. Říkám to nahlas. Slyším láhev s broskvovým čajem. Pak se jeho ústa přiblíží k mým a já z nich nasávám ten lahodný broskvový nápoj. Potom si ukousne oplatku a znovu se přiblíží k mým ústům a nabídne mi. Vezmu si. Chvíli mě takto krmí a já si připadám jako malé ptáčátko v hnízdě. Tolik láskyplné péče mi dává. Moje malá prsíčka se schovají v jeho dlaních, promačkává je, lehce, silněji, tahá za bradavky ... Moc se mi líbí tvoje prsa, říká. Silným stisknutím mi nedovolí pochybovat o sobě. Můj komplex pomalu roztává. Rozváže mi ruce a položí si mě na záda. Ukaž, jak si to děláš. Tělem mi prolítně vlna vzrušení a studu. Ještě se žádný chlap na mě takhle nedíval. Dráždím se pomalu a pak zrychluju. Stud však vyhrává. Víš, co jsem ti psal, že si tě dneska prohlídnu. Chvěju se, nevím, co mě čeká. Mám si lehnout na břicho. Máš opravdu pěknej zadek, řekne. Hladí mi krásně mé pozadí a já se rozplývám. Tisíce rozprášených kapiček dopadají na mé půlky. Cítím jejich vůni. Cítím hebký ubrousek, jak je roztírá. Nejdřív mi změří teplotu. Hodnota na stupnici ukazuje, že jsem zdravá. Pak mám ale bůhvíproč podivný a nesmyslný pocit, že do mého análku proniká dlouhatánská tasemnice. Prst přece není tak dlouhý. Když se však uvolním, je to velice příjemné...

Sundá mi šátek z očí. Posadím se vedle něj. Rozhlédnu se kolem a vidím, že jsme uprostřed jakéhosi zasněženého pole. Povídáme si. Na sobě má černou košili a kalhoty, já jen tu svou kůži, vinu se k němu jak stonek břečťanu. Líbáš jako žádná jiná, říká a já zase nevěřím. Moje ústa mizí v jeho klínu...

Povídáme si dlouho, hodinu, dvě. Čas letí, ale zapomenutí na mé potrestání nepřinese. Viditelně se bojím. Vše už je sečteno, něco prominuto a výsledkem je pětadvacet. Lehám si znovu na břicho. Nohy mi sváže a přiváže, nevidím kam a jak. Mám ti svázat ruce nebo se nebudeš bránit? zeptá se. Nebudu se bránit, špitnu. Rozdělíme to na pětkrát pět. Hlazení mě uklidňuje. Pak ale přichází štiplavá rána. Připomene, že mám poděkovat. Děkuju, řeknu i po každé další. Při té páté se zakousnu do deky pode mnou. Hlazení mě znovu zklidní. Dalších pět ran jde v rychlém sledu za sebou, až se prohnu. Při tom prohnutí mě chytne pidikřeč ve stehně. Najde místo a masíruje. Dlouze. Pak čeká na mé požádání o další porci. Znovu zapomínám poděkovat. Pusu nedostanu? Skloní se ke mně. Za co, pomyslím si, za tu bolest? Odhrne mi vlasy z obličeje. Dlouhý polibek. Uzdravující polibek. Zapomínám na bolest. Žádám o dalších pět. Děkuji, Pane. Žádné slzy? ptá se. Ne. Při takovéhle bolesti mi slzy netečou. Další vyžádaná pětice. Děkuji, Pane. Hlazení rukou po hýždích působí jako balzám. Velké dlaně mají zázračnou moc. Konejšivou, hřejivou, léčivou. Bolest téměř okamžitě mizí. Zůstává jen to příjemné. Zasním se a chci dlouho zůstat v tomto okamžiku.