Pardubice o klon více...

Poslední dobou tam bývám v pondělí ráno,nebo v pátek odpoledne. Stojím před nádražím pokuřuju a sleduju cvrkot... A že je co sledovat. Co si teď některé holky dokážou udělat na hlavě krom sestřihu a barvy,to čumím... :-)))
Takže si tak postávám,když ji uvidím. Nádherná dáma,tak něco mezi čtyřiceti a padesáti lety. Má na sobě dlouhý černý kabát,černé kalhoty,na hlavě černý klobouk z pod kterého povlávají blonďaté vlasy v rytmu její chůze. Kolem krku bílý šatek.. Přes rameno kabelka a v ruce kufřík na kolečkách. Už podle chůze je to dáma. Prochází kolem mě a můj pohled na ní zůstává viset...A nejen můj i taxikáři kouřící před auty stojí jako zmrazeni.
Line se za ní omamná vůně parfému,který mě popadne za nos a nutí mě jí následovat. Jdu za ní jako náměsíčný a cvrkot jako by se zastavil. Lidé ustupují a nechávají ji projít až k pokladnám. Kdo zná pardubické nádraží ví,že ze snad deseti pokladen,fungují maximálně tak dvě. Staví se do řady a já rovnou za ní. Prohlížím si ji a musím konstatovat,že vypadá opravdu "jedle a chutně..."
Řada postupuje a když jsme skoro u okénka pokladny,dáma parkuje svůj kufřík u sedátka před pokladnou. Sundává si kabát a věší ho přes kufr. Stojí přede mnou v bílém chlupatém svetříku do pasu,pod kterým se rýsuje nádherný zadeček. Mlsně se uculuju a hned se mi vybavuje jedna galerie místní amatérky s bílým svetříkem a dokonalým zadečkem. Můj čurák je taky ve střehu,mám podezření,že mu některé oko donáší sexy informace...
Dáma opouští kufr a vtom okamžiku kabát klouže po kufru a padá na zem. Chci přiskočit a zvednout ho,ale můj čurák je u kormidla a odstrčil mé dobré vychování do kouta.
"Stůj! Teď není prostor pro gentlemanství!!!" křičí na mě a nechává mě bezvládně stát. Dáma se vrací ke kufru, sehne se pro kabát. Látka kalhot se napne a obrys jejího zadečku nabere velmi konkrétní tvar... Musím říct,že jsem tím výjevem opravdu mile překvapen,hned přestávám slyšet na levé ucho a mám svůj retardonadržený přiblblý výraz.
Svetřík se vysouvá nad kalhoty a obnaží její pas. Na něm vyčuhuje neposedný bílý lem krajkových kalhotek. Mám co dělat, abych nezavyl jako vlk na měsíc. Ještě že mám rifle,jinak by můj čurák ukazoval na cíl. Přesto si neodpustí komentář.
"Aaaa do frasa... Boha jeho... " říká za mě hezky nahlas. Dáma se na mě otáčí s tázavým pohledem.
"Prosím...? Čo sťe to hovoril?" ptá se mě.
"Já...ehm... no.... " kuwa Frede mysli,no tak. Hlavně žádnou blbost.
"No, že máte opravdu dokonalý zadeček,radost pohledět..." říká můj čurák nahlas a já nevěřím vlastnímu uchu. Dáma chvíli nechápavě kouká,pak ji to dochází a stahuje si svetřík dolů.
"Ehm...ďakujem..." odpovídá a otáčí se k pokladně. Pokladní ji dává lístek a kroutí pohoršeně hlavou nad mou drzostí. Dáma poodchází od okénka a já ji stále pozoruju. Nedochází mi,že už jsem na řadě.
"Další!" zavrčí na mě pokladní. "Kam to bude?!"
Koukám na ní jak se tváří a přestávám mít chuť k životu.
"Když tak koukám,jak jste milá....půjdu raději pěšky... " odpovídám jí a za mnou v řadě se ozývá smích. Dáma bere kabát do ruky a do druhé madlo kufru.
"S dovolením,mohu Vám pomoci?" ptám se zdvořile. Dáma si mě chvíli měří pohledem.
"Áno,ďakujem..." odpovídá a nabízí mi madlo kufru.
"Nezašla by jste na kávu?" kuju železo dokud je žhavé.
"Žial mi to o chvíľu iďe..." odpovídá dáma a culí se na mě.
"Škoda..." řeknu zklamaně a kráčíme halou ke schodům. Jdu půl kroku za ní,jako správný Jean... U schodů zastavujeme a z podchodu jde citelný průvan. Začíná si rovnat kabát.
"S dovolením madam..." říkám a beru ji ho z rukou. Pomáhám ji ho obléci a ona si dlaněmi vytahuje vlasy z pod límce. Dívá se na mě a ještě jednou si mě měří od hlavy k patě.
"Ďakujem. Som milo prekvapená,že gentlemani nievymreli..." říká s úsměvem a jdeme po schodech k perónu. Na peróně ji stavím kufr k nohám.
"Prosím madam..." říkám s mírným úklonem hlavy.
Akorát hlásí její spoj a už vidím přijíždějící vlak. Kuwa... zrovna když jsme mohli pokecat. Vlak brzdí a zastavuje dveřmi přímo před ní.
"Tak dovi... pááán... " říká a podává mi ruku.
"Fred... jmenuji se Fred..." odpovídám a beru její ručku do své dlaně. Mírně ji přizvednu a trošku se skloním. Políbím ji seshora.
"Fred? " udiveně se usměje " Tak doviďenia pán Fred..."
Dveře se otevírají a vystupuje průvodčí. Hned se dere ke kufru a pomáhá jí do vlaku... (zmrd jeden vychcaný) Koukám za ní a čekám,jestli se otočí. Otáčí se a usměje se na mě. Pootočím hlavu na stranu a mírným úklonem se loučím. Znova se usměje a zamává. Průvodčí vyleze do schodů a přeruší náš oční kontakt. Výhružně se staví do dveří,mračí se na mě a snad dokonce vrčí...
"Ty jdi taky doprdele Sašo..." říkám polohlasně a odcházím.
"Ty vole... kdyby byla z karlovarska,dám levou kouli na to,že to byla ona... " říká můj čurák a smutně se uvelebuje v trenclích.
"Rozdávej si laskavě ze svého... S takovou bych byl za chvíli bez koulí..." odpovídám mu a plácnu ho přes žalud...
"Ale musím uznat,že se taková nádherná prcinka opravdu nevidí každý den,někdy ani týden..." říkám si sám pro sebe.
"Tak,tak... " souhlasně pokyvuje žaludem můj čurák...

Fred

PS: omluvte mou slovenštinu,zrovna jsem ve škole chyběl. :-)))