Nesplněný sen...

Včerejší večer jsme trávili v přístavu. K vodě jsme měli několik desítek metrů a bylo slyšet šplouchaní vody. Foukal nepříjemný vítr a na cestu do města jsme něměli chuť. Když přístav,tak zakončíme večer stylově. Vytáhli jsme našeho přítele Morgana a zpumrlikovali se. Ani nevím,jak jsem šel spát,ale ráno mě vzbudila zima. Venku pořád dost foukalo a o zrcátka to dělalo zajímavou meluzínu.

Posadil jsem se a nohou převrhl prázdnou láhev Morgana. Automaticky jsem zapnul varnou konvici a oblékl se.Většinou mám po něm hezké sny,ale dnes to bylo jiné. V hlavě mi zněla stále dokola,jedna věta.
"Zůstaneš navždy mým neplněným snem..."
Vylezl jsem ven a studený vítr se mi opřel do těla. Otřepalo mě zimou,přesto jsem vykročil k vodě. Překročil jsem koleje a došel na hranici mola. Venku bylo ještě šero a přístav se probouzel do pracovního rána. Na druhém břehu stála vytažená nákladní loď,která je tady na opravu. V hlavě mi stále zněla ta věta dokola....
Náhle mě píchlo u srdce a mou duši zalil stín. Vybavil se mi dnešní sen.

Najednou se ocitnul v hustém lese,les šuměl a vítr cuchal koruny stromů. Rozhlédl se kolem,všude byla tma jen v dálce prosvítalo letmé světýlko. Šel pomalu za světlem,šmátrajíce před sebou rukama. Kolem něj létaly světlušky a on šel za nimi. Došel na okraj lesa,kde se mu naskytl pohled na mýtinu s mohutnou vrbou a proutím až na zem. Pod vrbou bylo malé jezírko, ve kterém je koupala nějaká postava. Měsíc to místo dobře osvětloval a vypadalo to,jako by se ta postava koupala ve stříbře. Zůstal stát skrytý za mohutným stromem. Postava vystoupila z vody na břeh. Byla to žena,uhrančivě ,svůdně krásná žena. Její husté černé vlasy stočené do jednotlivých pramenů jako háďata. Stojí tam v evině rouše a prozpěvuje si...

Trhá luční kvítí,které si vplétá do vlasů. Když má hotovo dává se do tance. Tanči jako bosorka,tančí bosa na mechu a mlžný opar z jezírka ji obléká do průsvitných šatů.. Světlušky se kolem ní rojí a tančí zároveň s ní.
Stojí schován za stromem,neschopen slova a zcela učarován tou nádhernou bosorkou. Dech se mu tají a srdce divoce tluče,že to snad musí slyšet i ona. Je divoká a rozpustilá,což ho děsí ale zároveň nepředstavitelně láká. Touží jít za ní... Touží pohladit ta háďata... Touží ji pohladit po tvářích...Touží ji políbit na víčka... Touží zlíbat její nahé tělo... Touží si ji podmanit její divokost... Touží ji mít jen pro sebe... Touží ji zkrotit... Touží se s ní milovat...

Bosorka tančí a její vlasy létají divoce kolem její hlavy. Bose nožky cupitají v měkkém mechu a jen měsíc ji hladí svým světlem po těle. Tančí a tančí,zatímco on se jen kouká. Neschopen slova,neschopen pohybu. Bosorka tančí dokud nepadne vysílením do mechové postele. Světlušky pomalu pohasínají a mlžný opar ji přikrývá jako peřina. Usíná...

Ruce pouští strom a on opouští svůj úkryt. Překračuje bludný kořen a už je ztracen. Kráčí pomalu k ní. Leží tam na mechu s vlasy rozprostřenými kolem hlavy,se zavřenými víčky a tiše oddechuje. Pomalu si lehá vedle ní. Nemůže z ní spustit oči,nemůže se jí dotknout v obavách,že by se rozplynula.

Tak tiše leží a hladí ji pohledem. Hlídá její spánek a doufá,že tohle nikdy neskončí. Ona pravidelně oddechuje a spokojeně spí. Najednou to není ta divoká a rozpustilá bosorka. Najednou v ní vidí zranitelnou ženu,kterou má touhu chránit a bránit před světem. Leží vedle ní snad hodiny.

Měsíc zachází za stromy a začíná svítat.Konečně nachází odvahu ji vzít za ruku. Jejich prsty se propletou a stisknou. Otevírá oči a smutně se na něj usměje. Pohladí jí po tváři a ona zavírá oči. Z pod víček se jí vykutálejí slzy,které jí stékají po tvářích do vlasů...
Sklání se k ní a chce jí políbit... První sluneční paprsek je ale rychlejší... Po dopadu na její tělo se bosorka rozplývá v mlžném oparu... Během chvíle je pryč...

Bere do dlaně vypadnutý luční kvítek. Smutně se zadívá do mechové postele a zašeptá...

"Zůstaneš navždy mým neplněným snem... "

Fred