Dárky se maj dávat,

ne schovávat.

Blíží se, blíží. Klidně by mohly být ještě nenápadně vzdálené, ale jisté subjekty je ve jménu svých zákeřných či nenasytných potřeb připomínají s důslednou naléhavostí.
Blíží se čas adventní, čas klidu, očekávání, rozjímání, těšení se. Ve skutečnosti čas chaosu, zmatku, stresu a kapesních krádeží, čas falešných úsměvů, ziskuchtivých darů a nesmyslných velkorysostí. Snažím se několik roků je zrušit, ale tam někde uvnitř cítím, že je mám pořád ráda a že současná doba mi radost z nich nepokazila. Umím vnímat jejich kouzlo i uprostřed davu šílenců, a když se dívám na ozdobené stromy na náměstí, ty davy lidí tam v tu chvíli nevidím a neslyším.
Už máte dárky? Obdivuju lidi, co jižv srpnu či září se chlubí tím, že mají vánoce z krku a pro všechny blízké zakoupili věci k jejich obdarování. K téhle, tuším že menšině, nepatřím. Také nepatřím k těm, kteří vědí, co by chtěli pod stromečkem nalézti. Příbuzní se ptají a ptají a já nevím a nevím. Pak se ze slušnosti, nebo aby jim náhodou nepřišlo na mysl, že o ně zájem nemám, zeptám, co by chtěli oni. Většinou taky neví. Krom dětí, neboť ty maj jasno vždycky. Ve skutečnosti si s tím příliš hlavu nelámu. Stačí, když jen tak chodím, dívám se a uvidím.Často mě dárky cvrnknou do nosu jako tři oříšky otce sličné Popelky.
Nedbaje reklam a upoutávek, že vánocejsou za rohem, žiju vždy v přesvědčení, že na dárky je ještědost času. Pak pohlédnutím do kalendáře zjistím, že patnáctý prosinec už byl a že bych měla přemýšlet, co komu, nebo mám-li spoléhat jen na Ježíška. Otec vždy vyprávěl o jednom jeho známém, co dárky nikdy nekupoval. Pravil, že věří na Ježíška, proto dárky nekupuje. A vždycky něcodostal. Zatímco ostatní, co na něj nevěřili, dárkykupovali a nedostali nic.
Se mnou a s dárkama se to má tak.Neumím je kupovat jaksi dopředu, do zásoby. A také mi moc neladí dárky kupovat na povel a ze zažité nutnosti – teď je čas na dárek, protože teď jsou vánoce. Čas na dárek je kdykoli kdy je čas neboli chuť věnovat radost.
Pokud dárek koupím, mám z něj sama radost a mám potřebu okamžitě ho věnovat a hned radost množit. Rodiče například dostali dárek k velikonocům, k prvnímu máji, k MDD... vždycky hledám nejbližší vhodný svátek ... protože schovat dárek a předat ho až k narozeninám, které budou AŽ za měsíc, je riziková věc. Pominu-li riziko, že dotyčný by v tu dobu už nemusel být mezi živými (což je asi hlavní důvod tyradosti dělat co nejdřív a nečekat, až .... a představa, že mám v ruce dárek a už není komu ho dát, měděsí), nastupuje riziko další, v posledních letech docela rozšířené, že dárek schovám a zapomenu kam. Smála jsem se, když otec vyprávěl o svém tatínkovi, který pod stromečkem marně vzpomínal, kam dárky uschoval. Smála. Ale už rozumím.
Míváme s rodiči takový zvyk, že si v průběhu kouzelné tiché noci telefonujeme a sdělujeme své vzájemné radosti. A při jednom telefonátu se mě máti ptá: A jak se dětem líbilimedvědi? V tu chvíli mi zatrnulo. Medvědi! Ale kde jsou?? Jiné vánoce jsme dávali dárky natřikrát. Postupně jak jsem se rozvzpomínala, které jednotlivé ještě chybí.
Občas se také při úklidu skříně či knihovny stane, že naleznu několik dobře schovaných a ještě lépe zapomenutých dárečků. Tu k svátku, tu pro zoubkovou vílu. Poznala jsem také výhodu kupování dárků s účastí dětí, neboť ty mé paměti zapomenout nedovolí.
Blíží se, blíží. Ten kouzelný čas, darování.
Přeji vám, ať k vám obdarování přijde v ten pravý čas pro vás..