Jak málo stačí ...

Když se nad tím ale zamyslím, není to málo, je to hodně. Poslední týdny jsou spíše jako dnešní počasí, zachmuřené, temné s mrholením. Slzy jsou osvobozující, ale když je jich člověk plný, někdy prostě nejdou ven, dusí tě zevnitř a pálí jako žhavé uhlíky. Člověk řeší neřešitelné a rada nakopat problém do prdele taky nezabírá. Asi bych spíš potřebovala nakopat do zadku já. Ale i v tomto nepříjemném období přijdou chvilky kdy vysvitne slunce. Pohladí na duši a hned je člověku líp. Radujeme se s úspěchů svých ratolestí, jsme na ně pyšní.

Ale nejsou to jen děti, radost a úsměv umí vykouzlit i ti, kteří jsou nám blízcí. Jsi mi blízký! Je to už pár dnů,týdnů nebo snad měsíců a já mám pocit jako by to bylo poprvé. Vždy, když mě chytneš za ruku cítím to stejné chvění a jiskření jako když jsme se viděli poprvé, když se políbíme točí se mi hlava. Tyto chvilky si uchovávám a když mi není zrovna do smíchu čerpám z nich a je mi líp.

Spanilý stvol zdvihl číšku plnou medu,
kůň zdvihl hlavu s nozdrami plnými krve,
jeřáb zdvihl korbu plnou štěrku,
vítr zdvihl oblak plný ulpívání,
kapelník zdvihl taktovku plnou hudby,
stožár zdvihl lampu plnou světla,
já jsem zdvihl srdce plné lásky -
a všechno se vrhalo chtivě -
včela na med,
dech na krev,
ruce na štěrk,
slunce na oblak,
duše na hudbu,
můry na lampu -
jen mne vrhlo srdce, mé srdce na tebe,
sladkou,
horkou,
tvrdou,
něžnou,
prudkou a zářící,
aby mne vyzdvihl tvůj dech až tam,
kde stále znovu vzlétám,
bušící hrudí k tobě přikován.