kolik unesem

Bůh prý nakládá na hřbet lidem tolik, kolik unesou, jen to, co dokážou zvládnout. Kolikrát se pak sami divíme, co je člověk schopen unést, překonat, dokázat. Pozná to až v okamžiku, kdy se to stane. Jen při samotné představě si říká – tohle bych nedokázal – a ejhle, dokáže a mnohdy i víc. Neví to. Ještěže to ví alespoň ten Bůh. :-)

Kdysi jsem četla jednu kapitolu z knížky, jejíž název se už asi nedovím. Vyprávěla o tom, kterak Bůh andělům říkal, jaké dítě se které mamince narodí.

„Tamté se narodí chlapec. Ta bude mít dvojčata. A této se narodí postižené dítě.“

„ Proč, Bože?“, ptal se Anděl. „Vždyť je tak šťastná.“

„Právě proto“, odpověděl mu Bůh. „Ona má v sobě tu sílu. Kdo jiný by dokázal nevidomému dítěti vyprávět o kráse květin, ptáků, hřejivém slunci a barevné duze. Ona to zvládne. A já jí pomůžu.“



Nevím, zda to tak ve skutečnosti je.

Potkala jsem jednou maminku, dívala se na těžce postiženou dívenku a po chvíli docela studeně povídá: „Takový dítě bych nemohla mít. Pokud mi dítě neřekne mami, není to moje dítě.“

Potkala jsem jednoho tatínka, který dokázal úžasné, ale jeho žena ani po sedmi letech nedokázala svoji nemocnou dceru přijmout. Zda se jí to podařilo později, nevím.

Tak, jak to je, Bože. Vždyť tyhle dva případy potvrzují tvé pro i proti, že nám nakládáš jen tolik, kolik uneseme.