K čemu blogy?

Kolikrát si říkám – proč? Proč je čtu, co od nich chci, proč je píšu … Tolik času mi to vezme, času, který je život sám a ten si nechávám brát.
Život, ten vzácný prvek, který se svou poutí chýlí ke konci, tak jako voda řeky se blíží k moři.
Proč lidé píší a proč čtou?
Jen se vypsat, něco sdělit, pobavit druhé, pobavit sebe, něco se dozvědět, potěšit … (naštvat, ublížit).
Představit sebe, poznat někoho, komunikovat.
Je to prima – číst nebo psát. I když si říkám, že ten čas bych mohla využít lépe, smysluplněji, třeba si přečíst kus naučné literatury, naučit se kousek nemilované a potřebné němčiny.
Občas zjistím, že lépe než s virtuálními bytostmi je venku ve skalách jen se stromy a ptáky v jejich korunách. V okamžiku, kdy tam právě jsem. Co mi dává víc?
A s kým se líp povídá?
Každý má na výběr a co zaseje, to sklidí. I když někdy i ze zdánlivého semínka vonných květů vyroste pichlavý plevel.
Virtuální svět. Odreaguje na chvíli od toho skutečného, třeba právě smutného nebo bolavého.
Něco dá. Na chvíli. I přesto mám pocit, že víc v něm ztrácím.
Ztrácím svět skutečný, živý, voňavý …
… který se víc dotýká svou dlaní.

Přesto … možná je lepší mít virtuálního přítele než žádného.
Nevím.